Daleko za devatero kopci a devatero řekami, kde se mlhy válejí po stráních a větve stromů šeptají staré příběhy, rozprostíral se jeden zvláštní les. Nebyl to obyčejný les, kde zpívají ptáci a běhají srnky — byl to Les Zapomenutých. Stromy v něm byly tak staré, že jejich kůra připomínala zvrásněné tváře starců, a každý kámen měl své jméno. Ale víc než čímkoli jiným byl les známý tím, že v něm přebýval zlý duch.

Ten duch kdysi býval obyčejným člověkem, lesním strážcem jménem Velen. Ale jednoho dne, když se pokusil ovládnout magii prastarého pramene ukrytého hluboko v srdci lesa, proměnil se v bytost plnou hněvu a závisti. Od té doby se les změnil. Voda v potocích začala ztrácet svou průzračnost, květiny uvadaly a zvířata se stěhovala pryč.

Lidé z okolních vesnic se lesu vyhýbali. Vyprávěli si o tom, jak se v noci mezi kmeny stromů ozývá šepot, jak se voda v kalužích zbarvuje do temna a jak se občas z lesa vyplíží zlověstný stín. Ale nikdo nevěděl, že právě v tom lese roste jedna malá větvička, která má moc vše změnit.

Jednoho dne se do vesnice pod lesem přistěhovala holčička jménem Elenka. Byla zvědavá, veselá a odvážná, a co je nejdůležitější — měla srdce čisté jako horská říčka. Když slyšela o zakletém lese, nelekla se. Naopak, zatoužila ho vidět na vlastní oči.

„Ten les přece nemůže být zlý,“ řekla jednou babičce, „jen je smutný a zapomněl, jaké to je, být šťastný.“

Babička se jen pousmála a pohladila ji po vlasech. „Dej pozor, děvčátko. V lese se ukrývá víc než jen stromy a mech.“

Ale Elenka už měla rozhodnuto. Jednoho slunečného rána si do kapsy schovala krajíc chleba, malou lucerničku a láhev s čistou vodou. Vzala si svůj nejoblíbenější plášť a vydala se na cestu.

Jakmile vstoupila do lesa, světlo kolem zšeřelo. Ptáci ztichli a vítr mezi větvemi zněl jako tichý nářek. Elenka se ale nebála. Šla dál, krok za krokem, podle potůčku, který kdysi býval průzračný, ale teď byl kalný a plný temného bláta.

Po chvíli narazila na starý kmen padlého stromu. Na jeho konci trčela zvláštní větvička — nebyla zelená, ani hnědá, ale zlatavá, jako by byla vyřezaná z paprsku slunce. Elenka k ní přistoupila a jemně ji uchopila. V tu chvíli kolem ní zazářilo světlo a ona uslyšela hlas, který jí zašeptal:

„Jsi-li čistého srdce, jdi dál. Větvička tě povede.“

Od té chvíle větvička začala zářit jemným světlem a ukazovala jí cestu. Elenka šla podle jejího světla hlouběji do lesa, až dorazila k místu, kde kdysi stával pramen života — pramen, z nějž vyvěrala kouzelná voda, která chránila les a vše živé.

Ale teď byl pramen suchý. Kolem něj se vznášel temný stín, který se zvolna formoval do podoby postavy. To byl on — duch Velen, s očima jako dvě bezedné studny plné smutku.

„Proč jsi přišla?“ zasyčel. „Tento les je ztracen. I já jsem ztracen.“

Elenka sevřela větvičku pevněji a udělala krok vpřed. „Nepřišla jsem bojovat. Přišla jsem ti pomoct.“

Duch se zasmál, ale v jeho smíchu bylo něco zoufalého. „Pomoc? Nikdo mi nemůže pomoct. Od chvíle, co jsem se napil z pramene, vědění mě pohltilo a proměnilo v tohle.“

„Ale voda přece čistí. Uzdravuje. Jen musí být čistá i mysl toho, kdo ji pije,“ řekla Elenka tiše. „Možná ses sám ztratil, ale les tě stále hledá.“

Pak položila zlatou větvičku do suchého lože pramene. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Země se zachvěla a z pramene začala znovu vytékat voda — nejprve pár kapek, pak slabý proud a nakonec silný proud čisté, zářící tekutiny. Voda se rozzářila jako hvězdy v noci a proudila dál do potůčků a říček.

Velen zalapal po dechu. Jeho tělo se začalo měnit. Temnota z něj opadala jako starý plášť a jeho oči se zaleskly slzami. „Co jsi to udělala?“ zašeptal.

„Vrátila jsem lesu naději — a tobě taky,“ řekla Elenka s úsměvem.

Velen poklekl k prameni a napil se. Jeho postava se rozzářila, a když světlo pominulo, stál před Elenkou starý muž s laskavýma očima a bílými vlasy. Byl to opět lesní strážce, ale oči měl plné vděku.

„Děkuji ti, dítě. Vrátila jsi mi to, co jsem dávno ztratil — víru v dobro.“

Les se začal měnit. Stromy narovnaly svá pokřivená těla, květiny rozkvetly v pestrých barvách a voda v potocích se rozzářila jako stříbro. Zvířata se vracela a ptáci začali zpívat nové písně.

Elenka se vrátila do vesnice a vyprávěla, co se stalo. Od té doby se Les Zapomenutých změnil v Les Naděje. Lidé do něj znovu začali chodit, sbírat bylinky, naslouchat šumění listí a pít z pramene, který měl zázračnou moc.

A zlatá větvička? Ta zůstala v loži pramene, kde zářila jako připomínka toho, že i v největší temnotě může zazářit světlo — stačí jen mít odvahu a čisté srdce.