V hlubokém údolí mezi zelenými kopci a šumícími lesy se rozkládala malá vesnička zvaná Kapustová Lhota. Lidé tam byli pracovití a veselí, a co si sami vypěstovali, to si také snědli. Ale nikdo v kraji nebyl tak proslulý pěstováním kapusty jako starý zahradník Matěj. Jeho kapusty byly tak velké a křehké, že se o nich zpívaly písně až v sousedních vesnicích.

Jednoho jarního rána se Matěj probudil a zjistil, že jeho zahrádka je úplně suchá. Potůček, který vždy svěže zurčel podél jeho pozemku a zajišťoval vláhu pro zeleninu, vyschl. Zem byla tvrdá jako kámen a kapusty začaly vadnout.

„To není možné,“ mručel Matěj a vydal se proti proudu potoka, aby zjistil, co se stalo.

Putoval celý den a večer dorazil k úpatí Temného lesa, kam se málokdo odvážil. Tam potůček skutečně začínal – pramenil z kouzelného jezírka jménem Stříbrná kapka. Ale jezírko bylo teď jen kaluží bláta.

Vtom se z houští ozvalo šramocení. Matěj se otočil a spatřil malou postavičku s červenou čepičkou. Byl to trpaslík – ne vyšší než dvě kapustové hlávky na sobě, s vousy jako mech a očima, které zářily jako hvězdy.

„Zdravím tě, starče,“ řekl trpaslík. „Jmenuji se Fidor a jsem strážce vody.“

„Strážce vody?“ vydechl Matěj. „Pak mi snad můžeš říct, proč jezírko vyschlo?“

Trpaslík smutně přikývl. „To je dlouhý příběh. Ale když jsi přišel až sem, zasloužíš si ho slyšet.“

Fidor vysvětlil, že pod jezírkem je ukrytý kouzelný kámen zvaný Vodonos. Ten udržuje rovnováhu vody v kraji. Ale před třemi dny ho někdo odnesl. Voda se začala ztrácet a bez kamene jezírko brzy vyschne docela.

„A co se stane, když se kámen nenajde?“ zeptal se Matěj.

„Pak nejen tvoje kapusty, ale celé údolí vyschne, stromy uschnou, zvířata odejdou a lidé budou muset odejít také,“ řekl Fidor tiše.

„Musíme ho najít!“ vykřikl Matěj.

Trpaslík se usmál. „To jsem chtěl slyšet.“

A tak se vydali na cestu – starý zahradník a kouzelný trpaslík. Putovali přes hory i doliny, přes bažiny, kde voda bublala a zpívala podivné písně, i přes louky, kde rostly květiny, které se otáčely za každým slovem.

Po třech dnech dorazili k Temné jeskyni. Byla to podivná, strašidelná jeskyně s otvorem ve tvaru dračí tlamy. Fidor se zachvěl.

„Tady bydlí Suchar – zlý duch sucha. On ukradl Vodonos.“

Matěj sebral odvahu a vykročil do jeskyně. Uvnitř byla tma, ale Fidor vytáhl z kapsy malou lucernu, která svítila světlem měsíce. V jejím svitu viděli, jak stěny jeskyně pokrývají vyschlé liány a praskliny, a vzduch byl těžký jako vyprahlé léto.

Na konci chodby seděl Suchar – vysoký, suchý jako starý pařez, s očima jako uhlíky a dechem, který pálil jako pouštní vítr.

„Kdo si dovoluje rušit mé sucho?“ zasyčel.

„Jsme tu pro Vodonos,“ řekl Matěj odhodlaně.

Suchar se zasmál. „Ten kámen je můj! S ním ovládnu všechny vody v kraji. A už nikdy nezaprší!“

„Bez vody všechno zahyne!“ namítl Fidor.

„A co? Aspoň bude klid,“ řekl duch a máchl rukou. V tu chvíli začal strop jeskyně padat.

„Utíkejme!“ vykřikl Fidor a oba se dali na útěk. Ale Matěj zakopl o kámen a spadl. Suchar se k němu blížil.

„Rychle!“ zvolal Fidor a hodil Matějovi kouzelný proutek z lískového keře. „Dotkni se s ním země!“

Matěj proutkem udeřil do podlahy jeskyně a v tom místě vytryskla tenká fontánka vody. Voda se začala rozlévat, prorážela prasklinami a zaplavovala jeskyni.

Suchar zaječel: „Ne! Voda! Moje největší slabost!“ A ve vlnách zmizel.

Z vody se vynořil lesklý kámen – Vodonos. Fidor ho opatrně vzal a poděkoval Matějovi.

„Bez tebe bychom to nezvládli.“

Společně se vrátili k jezírku, kam Fidor kámen vrátil. Jakmile se dotkl dna, voda se začala znovu objevovat. Jezírko se naplnilo, potoky ožily a les zazpíval radostí.

Matěj se vrátil domů a zjistil, že jeho kapusty se zotavily a rostly ještě lépe než dřív. Lidé z Kapustové Lhoty slavili návrat vody a Matěj se stal hrdinou.

A Fidor? Ten se vrátil do svého domku pod kapradinou a dál střežil vodu. Jen občas, když se zjara zvedne mlha, zahlédnou děti v lese malou postavičku s červenou čepičkou, jak si zpívá písničku o kapustě, vodě a odvaze.