V daleké zemi za devíti horami a devíti lesy leželo království jménem Světlonice. Bylo to krásné a mírumilovné místo, kde lidé žili v radosti a hojnosti. Vládla tam moudrá a laskavá královna Eliandra, kterou všichni milovali pro její spravedlnost a dobrotu. Měla vlasy jako zlaté klasy a oči jako ranní nebe po dešti. Její srdce bylo otevřené každému, kdo potřeboval pomoc, a její hlas dokázal uklidnit i ty nejdivočejší větry.

V srdci Světlonice se ukrýval poklad – ne obyčejný, ale kouzelný diamant jménem Srdce Světla. Tento diamant vyzařoval čistou energii dobra a chránil celé království před temnotou a neštěstím. Každý měsíc se konala slavnost, kdy královna položila ruce na Srdce Světla a obnovila ochranné kouzlo kolem hranic země.

Jednoho dne se ale stalo něco strašného. Když královna přišla do Chrámu Světla, kde byl diamant uchováván, zjistila, že je pryč. Zůstala po něm jen prázdná podstavec a v kamenné dlažbě jemný popel. Celé království se ponořilo do smutku a obav. Bez Srdce Světla se začala šířit temnota – stromy vadly, řeky se kalily a lidé se báli vycházet z domu.

Královna svolala radu nejmoudřejších starců a čarodějů, ale nikdo nedokázal říct, co se stalo. Až jedna stará žena, zahalená v plášti z mechů a stříbrných kapradin, promluvila svým chraplavým hlasem. Byla to vědma jménem Virela, která žila na okraji království v chaloupce postavené na kořenech tisíciletého dubu.

„Srdce Světla bylo uneseno silou, která není z tohoto světa,“ řekla vědma a její oči planuly tajemným světlem. „Je třeba vydat se na cestu za hranice známého, do Země Mlžných Stínů, kde se ztrácí čas i paměť. Jen ten, kdo má čisté srdce a odvahu, může diamant najít a přinést zpět.“

Královna se rozhodla nevyslat žádné vojáky ani rytíře. Sama se vydala na cestu, neboť věřila, že jen ona sama může Srdce Světla přivést zpět. Oblékla si prostý plášť, vzala s sebou jen malý batoh, lahvičku vody a stříbrný prsten, který jí darovala matka, a vydala se na cestu.

Putovala přes hory a lesy, brodila se řekami a spala pod hvězdami. Potkala mnohá stvoření – mluvící sovu, která jí dala mapu větrů, lišku s devíti ocasy, jež jí darovala kouzelný kámen, a skřítka jménem Brum, který ji naučil rozumět řeči stromů.

Po mnoha dnech dorazila ke vchodu do Země Mlžných Stínů. Byla to hustá mlha, která se vlnila jako hladký šál a šeptala jména, která královna nikdy neslyšela. Věděla, že odtud není návratu, pokud neuspěje. S pevným srdcem vstoupila dovnitř.

Uvnitř bylo ticho, které bolelo v uších. Krajina byla šedivá, bez barev, a stromy se skláněly jako unavení poutníci. Královna kráčela vpřed, vedena jen světélkem, které jí svítilo z kouzelného kamene, daru od lišky.

Najednou se před ní objevil hrad vytesaný z černého skla. V jeho nitru sídlila Temná Paní, bytost zrozená ze zapomenuté bolesti a zklamání. Měla oči jako zamrzlá jezera a hlas jako praskající led.

„Proč rušíš můj klid, královno lidského světa?“ zeptala se.

„Přišla jsem pro Srdce Světla. Patří mému lidu, našemu světu. Bez něj vše umírá,“ odpověděla Eliandra odvážně.

Temná Paní se zasmála. „Ten diamant mi ukázal všechnu bolest světa. Chci ji uchovat, aby svět už nikdy nepoznal falešnou naději.“

Královna se k ní přiblížila a řekla: „Naděje není falešná. Je to světlo, které nás vede i v temnotě. Bez ní bychom se ztratili.“

Temná Paní na okamžik ztichla. Její oči se rozzářily jemným třpytem, jako by se v nich objevila slza. „Možná… možná jsem zapomněla, jak světlo chutná.“

Vtom se stalo něco nečekaného. V královnině dlani se rozzářil prsten její matky a vyslal paprsek světla, který prosvítil celou síň. Temná Paní se chvěla a její stín se začal rozplývat. Nakonec zůstala stát jen malá dívka se smutnýma očima.

„Děkuji ti, Eliandro,“ zašeptala dívka. „Byla jsem kdysi dítě radosti, ale zapomněla jsem. Teď si vzpomínám.“

Srdce Světla se objevilo ve vzduchu, zářilo jako nikdy předtím. Královna ho opatrně vzala do náruče. Mlha kolem se začala zvedat a svět dostával zpět své barvy.

Když se Eliandra vrátila do své země, byla unavená, ale šťastná. Země ožila, řeky se rozproudily, stromy rozkvetly a lidé tančili na náměstích. Srdce Světla bylo opět na svém místě a jeho záře byla nyní silnější než kdykoli předtím.

Královna se vrátila do paláce, ale nezapomněla na svou cestu. Často navštěvovala vědmu Virelu a naslouchala jejím příběhům, protože věděla, že moudrost roste z naslouchání.

A v noci, když zavřela oči, vídala dívku s očima jako zrcadla, která jí tiše děkovala za to, že jí připomněla, co je to světlo… a naděje.

Tak žila Eliandra dál, a s ní i celé království, v míru, moudrosti a se srdcem plným světla, které už nikdy nezhaslo.