V hlubokém lese, kde listy šeptají starodávné písně a ptáci zpívají melodie, které neznají lidé, stál starý dům. Nebyl to obyčejný dům — jeho komín dýchal levandulový kouř, dveře byly vyrobené z kůry stoletého dubu a okna se leskla, jako by byla z cukrové vaty. A hlavně — dům byl živý. Ve dne si pobrukoval a v noci tiše oddechoval, jako když spí koťátko stočené v klubíčku.

V tom domě bydlela elfka jménem Ilyra. Měla vlasy jako mechem porostlé kameny, oči zelené jako dešťové kapky na listech a smála se tak čistě, že se kolem ní rozkvetly květiny i uprostřed podzimu. Ilyra měla zahradu plnou zázračné zeleniny, ale její nejvzácnější rostlinou byla mrkev. Ovšem ne jen tak ledajaká mrkev! Byla to kouzelná mrkev, která rostla pouze za úplňku a zpívala, když jí padal na listy déšť.

Mrkev nebyla jen chutná, ale také zázračná — kdo ji snědl, na chvíli rozuměl řeči lesních zvířat a mohl vidět neviděné: skřítky v mechu, duchy prastarých stromů a cestu k pokladům, které lidé dávno zapomněli.

Jednoho dne do lesa zavítal princ jménem Teodor. Byl to mladý muž s očima jako letní nebe a duší plnou zvědavosti. Nechystal se však na výpravu za princeznou, jak by si leckdo myslel, ale hledal kouzelné věci, o kterých četl ve starých knihách. Jeho otec, moudrý král Vilém, onemocněl zvláštní nemocí — každé ráno zapomněl, kdo je, a každý večer se ztrácel v myšlenkách jako list v řece.

Hvězdný věštec z hradu poradil Teodorovi: „Najdi mrkev, která zpívá, a naslouchej jejímu písni. Ta píseň uzdraví mysl i srdce.“

A tak princ putoval tmavými hvozdy, přešel tři horské vrcholy a přeplaval řeku, která se vlnila jako stříbrný had. Až konečně jednoho dne — či noci, neboť pod korunami stromů se nerozeznívá čas — spatřil dům se zpívajícím komínem. Vůně levandule mu připomněla dětství, a tak zaklepal.

Ilyra otevřela dveře. Nelekla se princovy lesklé zbroje ani dlouhého meče, místo toho ho pozvala na šálek mlžného čaje, který chutnal jako sny.

Princ vyprávěl svou prosbu o mrkev, a Ilyra zvážněla. „Kouzelná mrkev dozrává za tři noci. Při posledním úplňku povstane ze země a zazpívá svou píseň. Ale právě před třemi dny ji někdo unesl.“

„Unesl?“ nechápal princ.

„Ano. V noci se zvedla mlha a stíny. Cítila jsem, jak se svět mění. Ráno byla půda prázdná a píseň umlkla. Mrkev unesl skřet jménem Švětlohlav.“

„Znáš jeho skrýš?“ ptal se princ.

Ilyra přikývla a ukázala na mapu vyrytou do dřevěného plátu. „Žije v jeskyni za Třpytivým potokem, střeženou třemi hádankami. Bez jejich vyřešení nikoho nepustí dovnitř.“

Princ nezaváhal. Nabídl pomoc a Ilyra se rozhodla ho doprovodit. Cítila, že mrkev nemá být jen zachráněna, ale také chráněna — před světem, který nerozumí kouzlu přírody.

Na cestu jim svítily lucerny z květů světlušek a přišli k potoku, který zpíval staré písně o ztracených dobách. U břehu stála první hádanka, vytesaná do kamene:

„Co nikdy nepřijde, a přesto ho všichni čekají?“

Teodor chvíli přemýšlel, pak se usmál: „Zítřek.“

Kámen se rozsvítil a zmizel.

Druhá hádanka visela na stéble trávy:

„Když to máš, chceš to sdílet. Jakmile to sdílíš, už to není.“

Ilyra zavřela oči a zašeptala: „Tajemství.“

Tráva se proměnila v prach, který se rozplynul nad jejich hlavami.

Třetí hádanka byla ukryta v movitém mraku, jenž promluvil bubláním:

„Nejtišší společník, co slyšel vše. Co je to?“

Teodor se zamyslel. Mlčel tak dlouho, až mrak začal mizet. Ale pak vykřikl: „Stín!“

A v tom okamžiku se rozestoupila skála a otevřela se vchodová brána do jeskyně.

Uvnitř bylo chladno, kapky padaly do kaluží s ozvěnou a v rohu seděl skřet Švětlohlav. Nebyl zlý, ale zraněný. V rukách svíral mrkev a tiše jí zpíval ukolébavku. Když spatřil prince a elfku, nesnažil se utéct. Jen sklonil hlavu.

„Vím, že jsem ji neměl brát,“ pronesl skřet. „Ale už dlouho nezaspívám. Ztratil jsem inspiraci… Chtěl jsem jen slyšet její píseň.“

Ilyra k němu přišla a dotkla se jeho ramene. „Nežádáme trest. Jen šanci mrkev vyslechnout. Půjdeš s námi?“

Švětlohlav přikývl.

Společně se vrátili k elfčinu domu. Když vyšel úplněk, mrkev, položená v náruči mechu, začala zpívat. Její hlas byl čistý, jako šelest křídel motýla, a silný jako vítr ve větvích. Princ naslouchal a cítil, jak se jeho srdce plní vzpomínkami, které zapomněl, sny, které měl jako malý chlapec, a láskou, kterou v sobě nesl celý život.

Druhý den se vrátil s mrkví na hrad. Otec ji snědl a přímo u stolu si vzpomněl na písně své matky a na první polibek své ženy. Jeho mysl se projasnila, jako když vítr rozfouká mraky.

A protože se kouzelná písnička z mrkve nedala uchovat na pergamen ani do krabičky, Teodor postavil v lese dům vedle elfčina. Naučil se od Ilyry naslouchat dešti, flétnám listí a pokory moudrých stromů.

Společně sázeli další kouzelné mrkve a chránili je před těmi, kdo by jejich kouzlo nepochopili. Skřet Švětlohlav se stal zahradníkem dětí z okolních vesnic, kterým vymýšlel nejbláznivější zeleninu — třeba zmrzlinové ředkvičky nebo tančící dýně.

A kouzelný dům stále zpívá, když vane vítr správným směrem…