Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo království jménem Lantérie. Bylo to království míru, kde lidé žili v souladu s přírodou, a kde panovala moudrá a laskavá královna jménem Amélie. Měla zlaté vlasy, které jí splývaly po zádech jako vodopád, a oči barvy ranní oblohy. Lidé ji milovali, protože se o každého zajímala, naslouchala jejich starostem a vždy jim pomohla.

Jednoho dne však královna onemocněla. Žádný lékař v celém království nedokázal určit příčinu její nemoci. Ležela v posteli bledá jako měsíc a každým dnem slábla. Dvorní lékař si zoufal, alchymisté míchali lektvary, ale nic nepomáhalo. Až jednoho večera, když měsíc stoupal na nebe, se u postele královny zjevil starý mudrc, ověšený zvonky a lístky sušených bylin.

„Existuje jediná naděje,“ pravil tajuplně. „Královna musí vypít odvar z bylinky zvané Modrá hvězdička. Roste jen na vrcholku Hory věčného snění, kde ji hlídá strážce času.“

V sále se rozhostilo ticho. Hora věčného snění ležela daleko za hranicemi království a nikdo, kdo se tam vydal, se nikdy nevrátil. Ale královna byla milovaná, a tak královský vyvolávač vyhlásil, že kdokoli přinese Modrou hvězdičku, bude odměněn zlatem, kočárem ze slonoviny a přáním dle vlastního výběru.

Přihlásili se rytíři, kouzelníci i dobrodruzi, ale nikdo se nevrátil. Až jednoho dne přišel do paláce mladý chlapec jménem Jarek. Byl synem bylinkářky a vyrůstal v lese, kde se naučil rozumět rostlinám, zvířatům a šepotu větru.

„Půjdu pro Modrou hvězdičku,“ řekl odhodlaně před královskou radou. Všichni se mu smáli – vždyť neměl ani meč, ani brnění, jen brašnu plnou sušených bylin a dřevěnou flétnu.

Ale královna, i když slabá, se usmála. „Nejsilnější zbraní je srdce,“ zašeptala.

A tak se Jarek vydal na cestu. Skočil do starého kočáru, který kdysi patřil jeho dědečkovi, a který byl tažen dvěma věrnými kozami – Bělkou a Tečkou. Lidé se za ním otáčeli, ale on jel dál, přes louky, lesy a řeky, až přijel k Temnému lesu.

Temný les byl plný podivných stínů a šeptajících větví. Jarek věděl, že nemá žádný meč, a tak vytáhl flétnu a začal hrát píseň, kterou ho naučila jeho matka. Stromy se začaly uklánět, stíny se rozestoupily a les ho propustil.

Dále jel přes Planinu zapomnění, kde každý ztratil paměť. Ale Jarek měl u sebe pytlík s levandulí, a pokaždé, když se mu myšlenky začaly ztrácet, přičichl si a vzpomněl si, proč jde dál.

Když dorazil k Hoře věčného snění, hory se zdály být vyšší než samotné nebe. Cesta vedla přes strmé srázy, zamrzlé vodopády a jeskyně plné ozvěn. Jarek šplhal, klopýtal, někdy se i rozplakal, ale nikdy se nevzdal. Až jedné noci dorazil na vrchol.

Tam rostla jediná rostlina – Modrá hvězdička. Zářila jako hvězda a její vůně připomínala jarní déšť. Ale jakmile se Jarek natáhl, aby ji utrhl, z mlhy vystoupil Strážce času – vysoký muž s hodinami místo srdce.

„Kdo si myslíš, že jsi, hochu?“ zaburácel. „Tato bylinka nepřísluší nikomu. Chrání rovnováhu světa.“

Jarek poklekl. „Nechci rovnováhu narušit. Jen chci zachránit královnu, která je dobrá a laskavá. Kdybys ji znal, chápal bys.“

Strážce se zamyslel. „Dokážeš obětovat něco drahého, abys získal tuto bylinu?“

„Obětuji svou paměť,“ řekl Jarek bez váhání. „Zapomenu, kdo jsem, pokud tím královnu zachráním.“

Strážce se pousmál. „Taková oběť nepotřebuje být vykonaná. Už samotný úmysl stačí. Vezmi si Modrou hvězdičku a jednej s ní moudře.“

Jarek poděkoval, utrhl bylinku a vydal se zpět. Cesta dolů byla lehčí, jako by hora věděla, že nese naději. Když dorazil do Lantérie, lidé jásali. Královna vypila odvar a do tváří se jí vrátila barva. Oči se jí rozzářily a znovu vstala z lože.

„Jarku, ty jsi náš hrdina,“ řekla a objala ho.

Královský dvůr mu nabídl zlato, kočár ze slonoviny a splnění jednoho přání.

Jarek se zamyslel a pak řekl: „Přeji si, aby každé dítě v Lantérii mělo volný přístup k učení o bylinách a přírodě, aby lidé nikdy nezapomněli, jak je příroda mocná.“

Královna se usmála. „To je přání hodné skutečného hrdiny.“

A tak v Lantérii vznikly lesní školy, kde děti i dospělí znovu objevovali kouzla přírody. Jarek se stal učitelem a jeho kozí kočár byl vystaven na nádvoří jako připomínka toho, že hrdinou se může stát i ten, kdo nemá meč, ale má dobré srdce.

Královna vládla ještě dlouhá léta a v jejím království panoval klid a mír. A pokaždé, když někdo onemocněl, vzpomněli si na Modrou hvězdičku a na chlapce, který neváhal obětovat vše, aby zachránil druhého.