V jednom království, které leželo tam, kde se obloha dotýká hor a řeky zpívají mezi stromy, žila malá ještěrka jménem Lira. Byla to obyčejná zelená ještěrka s jiskřičkami zvědavosti v očičkách. Patřila mezi ty tišší tvory, kteří většinu dne tráví na teplém kameni, ale Lira měla duši dobrodruha. Každý den pozorovala ptáky plachtící po nebi, a v srdci jí tichounce klíčila jedna touha – mít křídla a vznést se až ke hvězdám.

Žila na zapomenutém místě v zalesněném koutu království, kde se říkávalo, že ve stromech spí vítr a v kapkách rosy sídlí kapky kouzla. Lira už slyšela mnoho starých legend, které jí povídala žába Teta Žoužalka. Jedna z nich mluvila o truhle ukryté hluboko v srdci Mlžného lesa. Prý v ní odpočívá svíčka, jejíž plamen dokáže probudit skutečné přání z největší hloubi srdce. Ale truhla je zamčená kouzlem a strážena zkouškami, které mohou překonat pouze ti s čistým úmyslem.

Jednoho dne, kdy vánek s sebou přinášel vůni jara, se Lira rozhodla, že svou touhu uskuteční. Sbalila si do skořápky od ořechu pár listů máty a kapku rosy v medové kapse na zádech a vyrazila na cestu.

Mlžný les nebyl tak strašidelný, jak si vyprávěly obavy. Stromy tam šeptaly místo hrozeb a mechy nabízely měkký krok. Ale když slunce zapadalo, vejít do srdce lesa začalo být zkouškou odvahy. Lira kráčela tiše a snažila se krýt pod listím. Noc přišla tiše a les naplnil zvláštní šum. V dálce zahlédla světélko kmitalo mezi stromy. Lira se vydala za ním.

Světélko ji dovedlo do staré kamenné dvorany pod mohutným stromem, kde v kořenech stála nádherná truhla z měsíčního dřeva. Byla pokrytá spletitými vykládanými znaky – a na jejím víku plála svíčka s modrozlatým plamenem. Navzdory tomu, že nikde nebylo vidět vánek, plamen se pohyboval, jako by naslouchal.

Jakmile se Lira přiblížila, kameny pod jejíma nohama zazářily a ozval se starý hlas: „Ten, kdo si přeje otevřít truhlu, musí projít třemi zkouškami – zkouškou odvahy, zkouškou pravdy a zkouškou ochoty něčeho se vzdát.“

Lira přikývla. Srdce jí tlouklo, ale neváhala.

První zkouška přišla hned. Ze stínu stromu vystoupil temný tvor – vypadal trochu jako netopýr, ale jeho oči byly jako prázdné díry. Řekl: „Když nezvládneš svůj strach, pohlcu tě tma.“

Tvor se rozletěl přímo na ni. Místo toho, aby utekla, Lira zůstala stát a zavřela oči. Zašeptala: „Nejsem velká, ale věřím, že světlo je silnější než stín.“ V tu chvíli z její kapsy začala zářit rosa, kterou si nesla. Zář se rozlila kolem a tvor se pomalu rozplynul ve vánku.

Druhá zkouška nastala u malého jezírka s hladinou tak klidnou, že se v ní zrcadlilo samo nebe. Hlas, který nebyl slyšet ušima, jí promluvil do mysli: „Řekni mi, proč opravdu chceš křídla.“

Lira se zadívala do hladiny. Uviděla v ní obraz sebe sama, jak létá vysoko nad lesem, ale pak zahlédla i jiný obrázek – jak sedí na pařezu a dává radu malé žabce ztracené v mlze.

„Chci křídla, protože si přeju poznat, jaké to je být svobodná,“ odpověděla. „Ale i bez křídel můžu být užitečná. Chci křídla, abych pochopila, ne abych se vytahovala.“

Vzduch kolem se zachvěl a na hladině se objevila třpytivá runa. Zkouška pravdy byla splněna.

Nakonec přišla třetí zkouška. Ze stínu stromu vyšly tři malé ještěrky — byly to zrcadla Lířina dětství, domova, a snů. Hlas jí řekl: „Abys otevřela truhlu, musíš pustit jednu ze tří věcí: bezpečí tvého domova, své dětství nebo svou největší touhu.“

Lira zavřela oči a přemýšlela. Nakonec vzhlédla a řekla: „Vzdám se své touhy. I když chci mít křídla, možná mám jiný úkol. Nemusím létat, abych byla šťastná.“

A tehdy plamen svíčky na truhle zahořel do zlato-bíla, víko s tichým cvaknutím povolilo a truhla se otevřela.

Uvnitř nebyl poklad ani pergamen. Leželo tam jen malé, průhledné pírko, jako by bylo z raního světla. Jakmile se ho Lira dotkla, něco zvláštního se stalo – z jejího hřbetu vyrašily křídla. Ne veliká jako ptačí, ale jemná, průsvitná, s jiskrami jako rosa ve slunci.

Zvedla se nad zem. Neletěla vysoko, ale vznášela se, jako vánek nad loukou. Ucítila radost a svobodu, ale hlavně klid – věděla, že získala křídla ne proto, aby byla jiná, ale protože byla sama sebou.

Když se vracela domů, les jí zpíval pod nohama a větev pod ní se nakláněla jako pozdrav. Teta Žoužalka na ni čekala na kameni a zavrtěla hlavou: „Říkala jsem ti přece, že někdy přání najde tebe, ne ty jeho.“

Od toho dne se Lira stala legendou sama o sobě. Ne jako ta, která získala křídla, ale jako ta, která porozuměla jejich významu. A večer, kdy les utiší svůj šepot a nebe se třpytí hvězdami, malá ještěrka se vznáší mezi větvemi a světélkuje jako kapka světla z dávného kouzla.

A truhla? Ta zmizela. Možná čeká na dalšího, kdo se vydá na cestu za přáním, které skrývá víc, než se na první pohled zdá.