Za starých časů, kdy ještě lesy šuměly kouzelnými písněmi a vítr si šeptal s květinami, žilo království jménem Zelenodvůr. Král, který mu vládl, byl moudrý muž jménem Eduard, jenž měl dobré srdce, ale trápila ho jedna těžká věc — jeho dcera, princezna Elinka, byla od narození velmi slabá a bledá jako měsíční světlo. Lékaři si nevěděli rady, a žádné lektvary ani byliny jí nedokázaly navrátit sílu.

Jednoho dne se král rozhodl, že požádá o pomoc víly, které podle dávných legend žily hluboko v lese, u tajemného Labyrintu Kořenů. Nikdo však nikdy neprošel labyrintem živý, protože cesty v něm se stále měnily a vedly do ztracena. Uprostřed labyrintu prý rostl strom, jehož kořeny byly starší než celý svět — Strom Života. Ten měl sílu uzdravit každého, kdo se k němu dostal, ale pouze tehdy, pokud byl veden čistým srdcem.

Král vyslal nejlepší rytíře, moudré mudrce i statečné poutníky, ale nikdo se nikdy nevrátil. Až jedné noci, když měsíc svítil jasně jako lucerna, se u brány paláce objevila dívka v šatech z pavučin a kapradí. Byla to víla jménem Malenka. Měla hlas jako zurčící potůček a oči jako ranní rosa.

„Pane králi,“ řekla jemně, „slyšela jsem tvé prosby. Mohu pomoci tvé dceři, ale budeš muset věřit zemi pod svýma nohama.“

Král nechápal, co to znamená, ale přikývl. Malenka pokynula a z kapes svých šatů vytáhla hrst hlíny. Byla tmavá, voňavá, plná života. „Toto je Hlína Duší. Roste jen tam, kde bolest a láska spojily své síly. Pochází z místa, kam lidé zanesli své nejhlubší smutky — hřbitova za Labyrintem Kořenů.“

Král se zachvěl. Hřbitov byl opředen strašlivými pověstmi. Říkalo se, že se tam zjevují duše, které nemohly najít klid. Ale Malenka ho ujistila, že pokud jeho srdce zůstane odvážné, nic zlého se mu nestane.

A tak se král Eduard rozhodl, že se na cestu vydá sám. Oblékl si prostý šat poutníka, rozloučil se s dcerou a královnou, a doprovázen Malenkou vyrazil do lesa.

Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Víla Malenka mu ukazovala cestu pomocí světýlek, která vylétala z její hůlky. Když dorazili k Labyrintu Kořenů, král se zarazil. Vstup byl zarostlý trním a liánami. Ale Malenka se poklonila stromům a šepotem je požádala, aby je vpustily. Cestička se otevřela.

Uvnitř labyrintu bylo ticho. Jen kořeny stromů se kroutily a hýbaly, jakoby měly vlastní vůli. Král se držel víly, která šla vždy o krok napřed. Cesty se měnily, větve padaly, a stíny tančily v záblescích světla. Několikrát se zdálo, že jsou ztraceni, ale Malenka použila hlínu, kterou nesla, aby označila správnou cestu.

Po dlouhých hodinách se před nimi otevřela mýtina. Uprostřed stál Strom Života, obrovský a zářící. Jeho kmen měl barvu zlata a listy šeptaly zapomenuté písně. Pod stromem se rozprostíral starý hřbitov. Kříže a kameny byly pokryté mechem, ale kolem nich rostly květiny, jaké král nikdy neviděl — světélkovaly jako hvězdy.

Král poklekl a položil ruku na zem. Hlína byla teplá a vibrovala životem. Malenka se usmála.

„Nyní musíš vybrat jeden kámen a položit na něj své přání,“ řekla.

Král přistoupil k jednomu z náhrobků, který nesl jméno neznámého poutníka. Položil na něj dlaň a zašeptal: „Ať má dcera Elinka sílu žít, smát se a běhat po loukách. Vezmi si mou slabost, zemi, ale daruj jí život.“

Země se zaleskla a náhrobek se rozpadl v prach. Strom Života se rozzářil jasněji než kdy předtím. Z jeho větví spadla kapka světla a Malenka ji zachytila v lahvičce.

„Toto je esence života,“ řekla a podala králi lahvičku. „Dej ji své dceři. Ale pamatuj, že každý dar má svou cenu.“

Král poděkoval a s vílou se vrátil zpět na zámek. Cesta zpět už nebyla tak složitá – jako by je les sám vedl. Když dorazili, princezna ležela ve svém pokoji, slabá jako stéblo trávy. Král jí dal vypít kapku z lahvičky.

Jakmile se kapka dotkla jejích rtů, Elinka otevřela oči. Její tvář zrůžověla, oči se zaleskly a na rtech se objevil úsměv. Vyskočila z postele a začala se smát. Král se rozplakal radostí.

Ale v tu chvíli se země zachvěla a král padl na kolena. Jeho ruce zeslábly, vlasy zešedly a dech se zpomalil. Malenka ho však podepřela.

„Neboj se,“ řekla tiše. „Nezemřeš. Ale část tvé síly patří teď zemi. Budeš žít, ale s pokorou, jako její ochránce.“

A tak se král stal Strážcem Hlinitého háje — zahrady, která vyrostla na místě, kde kapka života zasáhla zem. Víla Malenka tam zůstala s ním, a společně pečovali o květiny, které léčily a tišily bolest.

Princezna Elinka vyrostla ve zdravou a veselou dívku. Často navštěvovala otce v háji a sbírala bylinky, které pak rozdávala nemocným. Království Zelenodvůr vzkvétalo a lidé si začali více vážit přírody, půdy a země, která jim dávala život.

A tak se stalo, že díky víle, hlíně, králi, hřbitovu a tajemnému labyrintu se zrodil příběh o lásce, odvaze a kouzlu, které se skrývá v každém zrnku hlíny.