Kdysi dávno, v hlubokém lese za sedmero kopci a třemi řekami, stál dům. Nebyl to obyčejný dům – jeho střecha byla porostlá mechem, okna se leskla jako sklíčka a na komíně rostly červené muchomůrky. Dům stál opuštěný na malém paloučku, a kdo kolem něj prošel, slyšel slabé šeptání, jako by si zdi vyprávěly vlastní tajemství.

Jednoho dne se v lesích objevila malá holčička jménem Anička. Bydlela s babičkou v chaloupce za řekou, ale vždy toužila po dobrodružství. Ráda si četla staré příběhy o princeznách a rytířích, a tak se jednoho rána rozhodla vydat na průzkum hlubší části lesa.

Šla dlouho, minula kvetoucí louky, slyšela zpívat ptáky a pozorovala motýly tančící ve slunečním světle. A právě ve chvíli, kdy už si myslela, že se ztratila, spatřila mezi stromy zvláštní dům. Vypadal jako ze snu – starý, ale krásný, a jakoby jí sám říkal: „Pojď blíž.“

Anička si dodala odvahy a zaklepala na dřevěné dveře. Ty se se skřípěním otevřely samy. Uvnitř byl dům útulný – na stole plála svíčka, v krbu plápolal oheň a vzduchem se linula vůně bylinek. U krbu seděla stará žena v dlouhém temně fialovém hábitu. Měla dlouhé stříbrné vlasy spletené do copu a oči jako studánky.

„Vítej, děvčátko,“ řekla čarodějnice vlídně. „Věděla jsem, že přijdeš. Hledáš dobrodružství?“

Anička se podivila: „Jak to víte?“

„Dům mi to pošeptal,“ usmála se tajemně čarodějnice. „Ale než ti něco povím, musím vědět – jsi statečná?“

Anička přikývla.

„Dobře tedy. Ztratil se palác. Zmizel beze stopy před sto lety. Byl plný světla, radosti a zpěvu. Říká se, že jej pohltila příšera ze stínů, která teď sídlí někde za Temným močálem. Mohla bys ho najít a vrátit království radost?“

Anička se chvíli rozmýšlela, ale pak napřímila ramena a odvážně řekla: „Ano!“

Čarodějnice jí podala malý uzlík: „Uvnitř jsou tři kouzelné odvary. První ti pomůže promluvit s tím, co nemluví. Druhý ti ukáže pravdu, i když se skrývá. A třetí tě ochrání, ale jen jednou. Použij je moudře.“

Anička si uzlík schovala do brašny, poděkovala a vydala se na cestu k Temnému močálu. Cesta nebyla snadná. Procházela houštinami, přeskakovala kořeny vysokých stromů a jednou ji polekalo i hejno sov, které prolétlo nad hlavou. Přesto pokračovala dál.

Když dorazila k Temnému močálu, zvedla se mlha a les kolem potemněl. Všude bylo ticho, jen tu a tam zakrákalo vrána. Anička si vzpomněla na první lahvičku, otevřela ji a napila se. Najednou slyšela, jak ze stromu šepotá mechem obrostlý kámen:

„Do bažiny se nespouštěj přímo, přes most z mlžných vláken vede cesta k paláci, ale jen ten, kdo věří ve světlo, ji může spatřit.“

Anička se soustředila, zavřela oči a pomyslela na babičku, na úsměvy dětí ve vesnici, na chvíle, kdy zpívala podvečerní písničky. A v tu chvíli uviděla tenký most z mlhy, táhnoucí se přes temné tůně. Opatrně po něm přešla, balancujíc nad vodou, kde se něco zlověstného pohybovalo pod hladinou.

Na druhé straně močálu se otevřela velká rokle, a uprostřed ní stál zapomenutý palác. Jeho věže byly porostlé vinnou révou, ale okna stále svítila slabým světlem. Když Anička vstoupila dovnitř, zazněl slabý šepot – jako kdyby vzpomínky stěn krásného sídla ožívaly.

Ale nebyla tam sama. Z temného sálu vyšla příšera. Byla obrovská, celá ze stínu a kouře, s očima rudými jako žhavé uhlíky. Anička ani nedýchala.

„Proč jsi sem přišla?“ zahučel stínový tvor.

„Chci vrátit palác zpět světu,“ pronesla Anička, i když se jí třásl hlas.

„Tento palác je vězeňem mé osamělosti. Lidé ho zapomněli, svět ho už nepotřebuje. Nech ho být.“

Anička se zamyslela. Pak použila druhou lahvičku a napila se. Její oči se rozzářily světlem poznání. A tehdy viděla, že příšera byla kdysi princ – čistý a laskavý, ale zrazen lidmi, kteří na něj zapomněli. Bolest a osamění z něj udělalo stín.

„Nechci palác pro sebe ani pro slávu. Chci, aby znovu rozdával radost. Aby lidé vzpomněli na to, co ztratili,“ řekla tiše.

Příšera se odmlčela. Její stínová těla se začala chvět. „Nikdo mě neslyšel takto už mnoho let…“

Ale najednou se zatmělo nebe a z uhlíků v očích příšery vyšlehly plameny. Obří pazoury se zvedly hrozivě. Anička se rozplakala – ne strachem, ale lítostí nad princem, který zapomněl milovat. Pak si vzpomněla na poslední lahvičku – ochrannou – a rozbila ji o zem.

Z rozbité sklenice vyšel stříbrný paprsek světla, který obklopil příšeru. Neublížil jí – naopak, hladil ji jako pohlazení maminky. Tvor se zachvěl, zakryl si tvář a náhle začal mizet.

Když se svit rozplynul, na místě stál mladý princ, s vlasy černými jako noc a očima plnými úžasu. Kolem něj ožil palác – kapradiny vymizely, okna se rozjasnila, veliký lustr v hlavní síni se rozzářil tisíci světly.

Princ se podíval na Aničku a zašeptal: „Díky tobě jsem zase člověk. Díky, že jsi mi připomněla, kým jsem byl.“

Anička se usmála a princ ji zavedl k zrcadlu na konci haly. „Tímto portálem se vrátíš domů. Ale budeš vždy vítána.“

Když Anička prošla zrcadlem, ocitla se opět v lese u čarodějnicina domu. Ta ji už čekala se šálkem horkého čaje.

„Splnila jsi svůj úkol lépe, než jsem doufala,“ řekla s úsměvem.

Anička se vrátila domů a dlouho o svém dobrodružství mlčela. Ale jednou za rok, když začalo kvést kapradí, mířila do lesa — a vždy se zas na chvíli objevila v paláci plném světla a hudby, kde ji princ vítal jako starou přítelkyni.