V jednom království, ztraceném mezi rozlehlými lesy a vysokými horami, žil starý kočárník jménem Bolek. Bolek byl veselý a štědrý muž, který měl jediný majetek—svůj široký, kovem okovaný královský kočár. Kočár mu zůstal po jeho dědečkovi, který prý kdysi sloužil u samotného krále jako převozník.

Kočár nebyl ledajaký. Měl kola z dubového dřeva, posázená malými safíry, a jeho boky pokrývaly složité vyřezávané obrazce, které se ve slunečním světle třpytily. Nejzvláštnější však bylo, že kočár byl širší, než by ho kdokoli očekával. Šířkou překonával všechny běžné vozy, a proto ho lidé v okolí nazývali „Široký vůz“.

Jednoho podzimního rána, kdy se mlha válela po cestách a vítr si hrál s listím, přišla za Bolkem mladá princezna Jasmína. Měla v očích slzy a v rukách mapu, starou a zmačkanou.

„Přijdu z velké dálky,“ řekla, „a hledám Ztracené zlato hor. Podle legendy je zakleté hluboko v jeskyních pod Skalistými vrchy. Nikdo ho dosud nenašel, protože ho střeží trol jménem Brůkla. Tatínek, král našeho království, byl těžce zraněn a jen moc onoho zlata ho může uzdravit.“

Bolek se podrbal za uchem a prohlédl si mapu. Znal spoustu cest, ale cesta k horám byla nebezpečná. Přesto kývl.

„Nalož se do kočáru, princezno. Vyrazíme hned po svítání.“

A tak začala velkolepá výprava. Kočár táhli dva urostlí koně – Vichr a Mrak – a i když byla cesta plná výmolů, kočár se díky své šířce houpal klidně jako bárka na řece. Putovali přes louky, rašeliniště i hluboké lesy, kde stromy šeptaly slova dávno ztracených pohádek. Nocovali pod hvězdami, u ohně, který jemně praskal a naplňoval okolí vůní borového kouře.

Jednoho dne dorazili k mostu přes řeku Hromovici. Byl starý a vratký – ale široký tak akorát, jakoby jej stavěl někdo, kdo věděl, že tudy jednou pojede právě Bolekův kočár. Jakmile však vůz najel na most, zatřásl se a uprostřed zasyčel a zaduněl hluboký hlas.

Zpod mostu se pomalu vynořil trol. Měl obrovité tělo, kamennou kůži a z ospalých očí mu kapala rosa. Nebyl to však běžný trol. Bolek a Jasmína už věděli, kdo to je–Brůkla sám.

„Kdo to ruší můj most?“ zaburácel.

„My jen projíždíme, dobrý trole,“ uklonil se Bolek. „Hledáme Ztracené zlato hor. Jde o život krále.“

Brůkla se podrbal na zátylku. Vypadal spíše ustaraně než zlý.

„Každý se bojí trolů,“ zamumlal, „ale já tady čekám stovky let, chráním zlato, protože je zakleté. Jen někdo s čistým srdcem a odvahou ho může získat a zlomit kletbu.“

Jasmína se přiblížila.

„My se nebojíme. Nechceme zlato pro bohatství, ale abychom uzdravili dobrého člověka.“

Brůkla chvíli mlčel, pak se zhluboka nadechl.

„Dobrá tedy. Pusťte mě dovnitř.“ A ke zděšení obou vlezl do zadní části kočáru, který ho bez problémů pojal, a dodal: „Zavedu vás tam. Ale musíte mi složit hádanku. Pokud mě potěšíte, pomohu vám až do konce.“

Na Bolekově tváři se objevil úsměv. Měl rád hádanky.

„Co když nemáme dobrou?“ ptala se Jasmína ustrašeně.

„Tak mi zazpívej píseň,“ zasípal Brůkla. „Dlouho jsem žádnou neslyšel.“

A tak, když zapadlo slunce a kočár se přes most kutálel dál, Jasmína zpívala píseň o lásce, přátelství a odvaze. Trol seděl vzadu a tiše naslouchal, jakoby v tu chvíli byl zase malým trpaslíkem ve škole lesních bytostí.

Do předělu mezi dvěma kopci dorazili o tři dny později. Zde stály dvě sochy, opuštěné a mechem porostlé stráže staré brány do podhorských jeskyní. Brůkla vyskočil z kočáru a položil pařáty na kámen. Sochy se roztřásly a zaburácely.

„S čistým srdcem sem vstupuješ. Pomáhej, ne ber, a dveře se otevřou.“

Skála se otevřela s lomozem jako hrom. Kočár vjel dovnitř, a když oči všech přivykly temnotě, spatřili Halnu síň – jeskyni posetou zlatožlutým světlem ze samých valounů zlata. Ležely v hromadách, ve stěnách i v podlaze, ale žádné z nich se nedalo vzít. Ruce, které se po nich vztáhly ze špatné touhy, by se změnily v kámen.

Brůkla ukázal na svazek malých zlatých listů u oltáře z křišťálového kamene.

„To jsou léčivé listy. Zlato duše. Nevezmou si nic, kdo přichází z chamtivosti.“

Jasmína listy jemně sebrala, poklekla a poděkovala. Celá jeskyně jakoby zazářila ještě víc.

Na cestu zpět byl Brůkla veselý a zpíval s Jasmínou nazpátek. Když dorazili k mostu, uklonil se a s úsměvem opět zmizel pod kameny.

Kočár se s hrdiny vrátil do zámku. Když král vypil odvar ze zlatých listů, oči mu znovu zazářily jako dřív a nemoc zmizela jako ranní mlha.

Princezna objala Bolka, který právě čistil kola svého kočáru.

„To jsi ty a tenhle kočár způsobili zázrak,“ řekla dojatě.

Bolek se zasmál a poklepal na široký bok svého vozu.

„Možná v tom kočáru bydlí víc kouzel, než bychom si mysleli.“

A lidé z celého království začali přicházet, ne za zlato, ale za odvahou, písněmi a hádankami. Protože ta nejlepší zlata jsou ta, která dávají naději, ne bohatství.

A trol? Ten pod mostem znovu usnul s písní na rtech, klidný, že jeho zlato už nikdy nesvede nikoho na scestí.