V hlubokém údolí pod Třpytivými vrchy se rozkládala malebná vesnička jménem Jasmínov. Bydlelo tam jen pár chalup, ale zato plných dobrých lidí, kteří se navzájem znali a pomáhali si. Na kraji vesnice, u starého dubového háje, žila koza jménem Běla. Měla bílou srst jako čerstvě napadaný sníh a oči bystré jako studánka. Nebyla to jen tak obyčejná koza. Běla uměla rozumět lidské řeči a čas od času dokonce něco odpověděla – ovšem jen těm, kteří měli čisté srdce.

Běla patřila malé dívce jménem Eliška, která se o ni starala s láskou a péčí. Každé ráno ji vodila na pastvu a večer jí zpívala ukolébavku. Jednoho dne, když se Eliška s Bělou procházely podél potoka, zarazil se jim do cesty zvláštní tvor. Byl to vílák – lesní skřítek s jemnými křídly jako pavučina a vlasy spletenými z mechu a květů. Měl oči zelené jako jarní listy a tvář posetou pihami.

„Dobré jitro,“ pozdravil vílák a uklonil se. „Jmenuji se Kvítek a hledám pomoc.“

Eliška se podívala na Bělu a pak zpátky na víláka. „Co se stalo?“

„Ztratil se jednorožec,“ řekl smutně Kvítek. „Jmenuje se Stříbrohřívák. Bydlí v Lesním kruhu, kde se dotýká duha země. Ale včera večer zmizel. Nezanechal žádnou stopu, jen kapku slzy, která hořela jako hvězda.“

Běla jemně zamečela a přikývla. „Jednorožec v nesnázích je věc vážná,“ řekla svým zvláštním kozím hlasem, který Eliška slyšela jen ve svém srdci.

Eliška se zamyslela. „Pomůžeme ti, Kvítku. Půjdeme s tebou a najdeme Stříbrohříváka.“

A tak se vydali na cestu. Putovali přes louky plné šafránů, přeskakovali potoky, jejichž voda zpívala, a nocovali pod hvězdami, které jim vyprávěly příběhy o dávných časech. Běla vždy věděla, kterým směrem jít – její rohy se rozzářily, kdykoli byla blízko magie.

Jednoho dne dorazili k Čarokmeni – starodávnému stromu, jehož kůra byla pokrytá runami. Když se ho Běla dotkla čumákem, runy se rozzářily a otevřely tajný průchod dolů do země. Sestoupili po kamenných schodech a našli se v jeskyni, kde se leskly krystaly všech barev.

Uprostřed jeskyně seděla stará víla jménem Mračice. Měla dlouhé šedé vlasy a oči jako měsíc. „Hledáte jednorožce,“ řekla, ještě než stihli promluvit. „Byl unesen Stínokrýlem, zlým tvorem z Mlžného lesa. Záviděl Stříbrohřívákovu čistotu a chtěl jeho roh – věřil, že mu dá věčnou moc.“

Kvítek se zachvěl. „Stínokřídlo je nebezpečný. Nikdo se ještě nevrátil z jeho území.“

Ale Eliška sevřela pěstičky. „Musíme to zkusit. Nemůžeme ho nechat v nebezpečí.“

Mračice jim dala tři dary: kapku rosy z lístku věčné naděje, světélko z lucerny pravdy a pírko z křídel bílé sovy. „Použijte je moudře,“ řekla a zmizela v oblaku jisker.

Cesta do Mlžného lesa byla těžká. Stromy tam šeptaly tajemství, která se snažila člověku zamotat hlavu. Vítr nesl vůni zapomnění a cestičky se měnily každým krokem. Ale Běla šla neochvějně vpřed, její rohy teď zářily ještě jasněji.

Když dorazili k bráně Stínokřídlova doupěte, zastavil je stín v podobě vrány. „Kdo sem vstoupí, duši ztratí,“ krákal hrozivě.

Eliška se ale nebála. Vytáhla pírko bílé sovy a položila ho na zem. Z pírka vyletěl proud světla a stín se rozplynul jako dým.

Uvnitř doupěte byl Stínokřídlo – obrovský netvor, jehož tělo tvořil dým a stín. Jeho oči žhnuly zlobou a v kleci uprostřed doupěte stál Stříbrohřívák – nádherný jednorožec s hřívou, která se třpytila jako ranní rosa.

„Odejdi, dítě!“ zasyčel Stínokřídlo. „Ten roh mi dá sílu ovládnout veškerou magii!“

Ale Eliška se nezalekla. „Magie není o moci, ale o srdci,“ řekla a vytáhla světélko z lucerny pravdy. „Podívej se na sebe, Stínokřídle. Co opravdu chceš?“

Světélko se rozlilo po místnosti a osvítilo všechny kouty. A právě tehdy se stalo něco neuvěřitelného. Stínokřídlo se začal měnit – jeho tělo se zklidnilo, stíny odpadaly jako staré šupiny a z temnoty vystoupil muž s očima plnými slz.

„Chtěl jsem být milován,“ zašeptal. „Ale zvolil jsem strach.“

Běla přistoupila a podala mu kapku rosy z lístku věčné naděje. „Každý může začít znovu,“ řekla něžně.

Muž se ztratil v paprsku světla a zbyla po něm jen zrnka stříbrného prachu. Klec zmizela a Stříbrohřívák vyšel z ní, hrdý a krásný. Jeho roh zazářil a zahojil všechny stopy smutku.

„Děkuji vám,“ promluvil hlasem jako harfa. „Každý z vás ukázal odvahu, lásku a víru.“

Když se vrátili do vesnice, všechno se zdálo jasnější. Kvítkův les opět rozkvetl, Mračice se objevila na slavnosti a věnovala Elišce stříbrný náhrdelník s krystalkem světla.

Běla už nikdy nemusela nosit uzdu – všichni věděli, že je více než jen koza. Byla strážkyní dobra, přítelkyní magie a ochránkyní srdcí.

A tak v Jasmínově znovu zavládla radost. Děti si zpívaly písně o jednorožci, vílákovi a moudré koze. A Eliška? Ta každý večer sedávala s Bělou pod hvězdami a vyprávěla jí nové příběhy – protože věděla, že pohádky nikdy nekončí.