Bylo jednou jedno malé vesnické stavení na okraji hlubokého lesa. Dům byl starý, ale udržovaný, s okny jako oči sledující okolní svět, střechou pokrytou mechem a komínem, z něhož se každé ráno kouřilo jako z draka ohlodávajícího snídani. V domku žil starý pán jménem Štěpán, který měl přesto, že byl už svrašťený jako švestka, oči plné jisker. Se svým vnukem Matýskem prožíval každý den jako dobrodružství.
Matýsek byl zvídavý chlapec, který rád poslouchal dědovy příběhy o kouzlech, skrytých dveřích v lese a podzemních pokladech chráněných zvířaty či duchy. Děda Štěpán si často sedával u staré mosazné lampy, svítil si její teplou září a vykládal, že není obyčejná. Tvrdil, že ta lampa kdysi patřila čarodějovi, který ji zanechal ve vesnici výměnou za dočasné přístřeší. Matýsek lampu miloval – její zlaté zdobení, drobné hebké runy a klidně mihotavý plamínek.
Jednoho večera, když venku foukal vítr a stromy se houpaly jako v tanci, napadlo Matýska, že by si mohl na půdě najít nějaké zapomenuté poklady. Svíral lampu v jedné ruce a po třech dřevěných schodech vystoupal nahoru. Ve staré truhle pokryté pavučinami našel zvláštní pergamen. Byl popsaný křivolakým písmem, které se pod světlem lampy jakoby rozhýbalo a Matýsek najednou začal rozumět napsanému.
„Tam, kde trn střeží cestu a had tiše spí, lampa odhalí dům skrytý za stíny.“
Matýsek dlouho přemýšlel. Co to znamená? Zeptal se dědečka, ale ten se jen zamyslel a řekl, že o hadovi a trnu slyšel v jedné dávné pověsti. Prý hluboko v lese, kde rostou trnité keře jako z kamene, a kde nikdo nechodí, se skrývá starý dům, který nelze najít běžnýma očima. A kdo ho najde s lampou čaroděje, může otevřít jeho dveře.
Další ráno si Matýsek přichystal batoh, nasadil čepici, vzal si lampu a vydal se hledat dům ukrytý za trny. Děda mu poradil, ať se drží stezky a poslouchá les, protože ten prý šeptá těm, kteří mají otevřené srdce.
Les byl tichý, jen vítr šuměl v korunách a ptáci zpívali jako orchestr hrající starou písničku. Matýsek šel hluboko do lesa, až došel k hustému porostu trnů. Byl to zvláštní druh — jakoby zkamenělé větve s lesklými ostny, které se na světle lampy jemně třpytily. Dotknout se jich nešlo, píchly i přes oblečení.
„Tam, kde trn střeží cestu…“ šeptal si Matýsek a jak lampu otočil, celé trnité houští se najednou rozestoupilo. Za ním se objevila úzká cesta, zarostlá kapradím a mechem.
Po ní šel dál, až přišel k jezírku. U něj ležel obrovský smaragdový had. Spal, stočený do klubíčka, s hlavou položenou na kameni jako by dřímal ve snu. Byl krásný, lesklý a vypadal, že snad není skutečný. Matýsek se bál, ale lampa v jeho ruce začala svítit silněji, její plamen změnil barvu na světle modrou.
Had otevřel oči – byly zlaté jako podzimní listí. Nepromluvil, ale kývl hlavou ke staré vrbě, jejíž kmen byl dutý. Matýsek neváhal a vstoupil do dutiny. Najednou se všechno rozmazalo, jako když potápěč vpluje do vody.
Octl se před starým domem. Tvářil se, že tu stojí věky. Měl zkroucený komín, okna zakrytá mechem a vchodové dveře z tmavého dřeva poseté runami, které se rozsvítily, když k nim Matýsek přiblížil lampu.
V domě bylo ticho. Všude stály knihy, zakleté obrazy, které se hýbaly, a zrcadla ukazující nejen tvář, ale i vnitřní přání. Matýsek šel dál a našel velký sál s kamenným stolkem. Na něm byly čtyři kouzelné předměty: kapka rosy zamrzlá v čase, dřevěný trn z růže, která už dávno nekvete, malý model domu a soška hada z jantaru.
Jakmile se Matýsek přiblížil, ozval se hlas, který vycházel odkudsi z místnosti.
„Jsi ten, kdo prošel trnem i hadem. Jsi hoden volby. Lampa tě sem zavedla, ale jen tvé rozhodnutí určí, co si odneseš.“
Matýsek chvíli váhal. Každý předmět vypadal zvláštně, mocně… zázračně. Ale pak pohlédl zpět na lampu ve své ruce a pomyslel si: „Co když je tím největším darem právě domov, který mám?“
Vzal tedy model domu, malý jako dlaň, ale pevný. V tu chvíli kolem něj vířil vítr, světla zhasla a Matýsek znovu stál před trnitým houštím. Had tam nebyl, cesta byla pryč a svět byl tichý jako dřív. Jen lampa tiše plála.
Když se vrátil domů, děda seděl na dřevěné lavičce a usmíval se, jako by věděl, co se stalo. Matýsek ukázal model domu – ale ten náhle vyrostl do své skutečné velikosti. Vedle jejich chaloupky stál nový dům, krásný, silný, se stejnými prvky jako ten skrytý v lese.
To ráno zaznělo něco zvláštního – zpěv ptáků byl veselejší, vítr byl teplejší a lampička u dveří nového domu hořela, i když došlo oleji.
Dům se stal azylem pro pocestné, snílky a všechny, kdo měli čisté srdce. Matýsek s dědou vedli malou čajovnu, kde se vyprávěly příběhy, sdílely sny a zapisovaly legendy. A kdo se podíval pozorně k lesu, uviděl v trní lesk a za ním smaragdové oko, které tiše dohlíželo, zda světlonoš lampa stále hoří.