V hlubokém zelenavém údolí, kde se ranní mlhy válely jako peřiny a motýli si zpívali do kroku, ležela malá vesnička jménem Zajícov. Byla to vesnička tichá, obklopená lesy a kopci, a uprostřed ní stála malá chaloupka se stříškou z břidlice, kterou obýval starý králík jménem Rafan.

Rafan nebyl obyčejný králík. Jeho kožíšek měl odstín zlata, na slunci se leskl jako lístky pokladu a oči měl hluboké a moudré, jako by prožil stovky let. Ve vsi se šeptalo, že byl kdysi dvorním rádcem kouzelného království, ale jednoho dne se rozhodl odejít a žít mezi obyčejnými tvory.

Jednoho rána, když rosa jiskřila na trávě jako diamanty a ptáci zpívali svou ranní ódu, vstoupil do vesnice prapodivný kočár. Netáhli ho koně, ale sám se vznášel těsně nad zemí a místo kol měl křídla z pavučin a mlhy. Kočár byl zlatý a zářil, jako by byl vystavěn ze slunečních paprsků.

Z kočáru vystoupila dáma celá v modři, s korunkou spletenou z ledu a hvězdného prachu. Jmenovala se princezna Liora a přišla hledat Rafana. Zavolala na něj měkkým hlasem, který zněl jako pohlazení větru přes obilí:

„Králíku Rafane, tvé srdce je čisté a moudré. Potřebujeme tě v zámku Diamor. Zlato z naší pokladnice svou moc ztratilo a bez něj naše zem uvadá. Jen ten, kdo zná pravou cenu zlata, může zámku vrátit lesk a život.“

Rafan se podíval ke svému záhonku mrkví, pak na hladké šedé kameny své chaloupky a nakonec na oči princezny, v nichž se zračilo zoufalství. Přikývl.

„Půjdu, ale vezmu s sebou svého kmotřence Teodora, mladého ušáka, který se potřebuje ještě mnohému naučit,“ řekl.

Teodor byl mladý králíček s ouškem věčně nakloněným na stranu, protože se nikdy nedokázal rozhodnout, kterému dobrodružství dát přednost. Když slyšel o výpravě do zámku Diamor, nadskočil radostí.

„Pojedeme kouzelným kočárem? A bude tam opravdové zlato?“ ptal se nedočkavě.

„Zlato ano,“ odpověděla princezna. „Ale ne každé je vidět očima.“

A tak se Rafan s Teodorem usadili do třpytivého kočáru, který se vznášel nad cestami a řekami, kopci i lesy. Po několika hodinách letu přistál před Zámkem Diamor — monumentálním sídlem se střechami z křišťálu a věžemi z bílého onyxu.

Ale místo krásy a radosti bylo všude ticho a šedivost. Stromy opadaly, fontány byly suché a zdi zámku ztrácely svou záři.

„Zlato v pokladnici zčernalo,“ vysvětlila princezna. „Někdo se ho dotkl srdcem plným chamtivosti. Teď naše zem pomalu uhasíná. Jen kouzelné zlaté jádro může jeho sílu obnovit.“

A tak Rafan s Teodorem byli vysláni na cestu — najít zlaté jádro, které kdysi střežila bájná bytost jménem Svetluna, proměněná za svou laskavost v drahokam.

Jejich cesta vedla hlubokým lesem, kde stromy šeptaly dávné písně a lesní duchové tančili v kapkách rosy. Prošli jeskyní časů, kde každý krok byl vzpomínkou na zapomenuté chvíle a tváře. Tam Teodor viděl střípky svých vlastních chyb — dny, kdy něco slíbil a nesplnil, kdy se zlobil, místo aby se usmál. Začal chápat, že zlato není o lesku, ale o tom, co člověk dává druhým.

A pak, na vrcholku zapomenuté hory, našli vchod do jeskyně srdce. Uprostřed ní levitoval drahokam — zlaté jádro, které zářilo jemnou, vřelou silou. Hlídal ho kamenný obr z dávných věků.

„Kdo se chce dotknout světla, musí odpovědět na otázku,“ zahučel obr.

„Co je nejcennější z pokladů?“

Teodor se podíval na Rafana. Ten mlčel, protože věděl, že odpověď musí najít mladý ušák sám.

Teodor zavřel oči a pomyslel na maminčino objetí, na přátele, na to, jaké to bylo, když se poprvé omluvil nebo podal pomocnou tlapku. Otevřel oči a odpověděl:

„Přátelství. Láska. Laskavost.“

Obr se usmál a zmizel jako pára nad čajem. Drahokam se snesl do Teodorových tlapek.

Když se vrátili do zámku, princezna Liora vzala jádro do rukou a položila ho doprostřed pokladnice. Zlaté paprsky se rozeběhly zdmi jako prameny řek, vrátily barvu malbám, klapání vody fontánám a srdce stromům.

Lidé i zvířata se vrátili k životu, radovali se, zpívali a slavili. Zámek Diamor znovu ožil.

Teodor vyrostl nejen na výšce, ale i v duši. Naučil se, že skutečné zlato nelze vzít do kapsy, ale nosí se v srdci. Rafan se vrátil do Zajícova, kde dál pěstoval mrkev a vyprávěl příběhy, které voněly moudrostí a kouzlem.

A když děti sedávaly kolem něj a poslouchaly o svítících kočárech, kamenných obrech a zlatém jádru, vždy se na konci příběhu usmál a řekl: „To největší bohatství… je umění být dobrý.“