Za dávných časů, kdy lesy byly husté a hory plné tajemství, stával na samém konci zeleného údolí starý zámek. Nebyl to ledajaký zámek, ale zámek kouzelný. Jeho věže se dotýkaly oblak a ve dne i v noci v něm zářila okna z barevného skla, jako by v nich tančily duhové plamínky. V tom zámku žila stará paní jménem Dobromila. Nebyla to žádná královna ani čarodějnice, ale moudrá a laskavá kuchařka, která vařila tu nejlepší kaši v celém království.

Kaše paní Dobromily nebyla obyčejná. Byla kouzelná. Jedna lžička dokázala zahřát srdce, dvě lžičky uzdravily bolavé bříško a tři lžičky daly sílu na celý den. Lidé z okolních vesnic přicházeli každý den ke zdi zámku, kde byla malá dřevěná okénka. Tam jim paní Dobromila podávala misky s horkou kaší a všichni odcházeli s úsměvem.

Jednoho dne se však stalo něco podivného. Paní Dobromila ráno vstala, jako obvykle, oblékla si svou květovanou zástěru, šla do kuchyně a chtěla připravit kaši. Ale ouha! Hrnec stál prázdný, mléko bylo zkyslé, obilí zmizelo a ohniště bylo studené jako kámen. „To je divné,“ zamumlala si pod vousy (neboť staré paní občas nějaký ten vousík mají), „vždyť včera bylo vše v pořádku.“

Šla tedy do komory, ale tam místo pytlů s obilím a kořením našla jen vlažný vítr a pavučiny. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře zámku. Byl to Honzík, malý chlapec ze vsi, který každý den nosil paní Dobromile čerstvé mléko výměnou za misku kaše.

„Dobrý den, paní Dobromilo. Přinesl jsem mléko, ale dnes bych si moc přál, aby vaše kaše byla obzvlášť silná. Tatínek je nemocný a maminka říká, že jen vaše kaše ho může uzdravit.“

Paní Dobromila se smutně pousmála. „Ach, Honzíku, dnes nemám z čeho vařit. Něco se stalo. Všechny zásoby zmizely. Mám podezření, že někdo ukradl mou kouzelnou vařečku. Bez ní kaše nebude.“

Honzík vykulil oči. „A kdo by to udělal?“

„Nevím,“ odpověděla paní Dobromila, „ale někdo, kdo chce zneužít její moc. Vařečka není jen nástroj, je to klíč k dobrému srdci. Kdo s ní vaří se zlobou, ten rozdává kaši, která lidi rozesmutní.“

„Musíme ji najít!“ vykřikl Honzík. „Já vám pomůžu!“

A tak se Honzík vydal na dobrodružnou cestu. Paní Dobromila mu dala s sebou malý kouzelný uzlíček, ve kterém byla kapka poslední kaše, zrnko kouzelného obilí a stužka z její zástěry. „Tohle tě ochrání na cestě,“ řekla mu. „A když budeš v nouzi, stačí říct: *Kaše, kaše, pomoc hledej, kouzlo dobré v srdci zřej.*“

Honzík šel přes lesy a hory, přes řeky a louky, až došel k opuštěnému domu na kopci. Dům vypadal smutně, měl okenice zavřené a z komína se místo kouře linul fialový dým.

Když Honzík zaklepal, dveře se otevřely samy. Vešel dovnitř a ucítil podivnou vůni – sladkou, ale jaksi hořkou. V kuchyni stála postava v černém plášti, míchala v kotli a kolem ní poletovaly stíny.

„Kdo jsi?“ zeptal se Honzík odvážně.

„Jsem Kašomor,“ odpověděla postava. „Byl jsem kdysi učedníkem paní Dobromily, ale ona mi nikdy nedovolila vařit kouzelnou kaši. Řekla, že mé srdce není dost čisté. Tak jsem jí vařečku vzal a teď budu vařit svou vlastní kaši! Lidé mě budou milovat víc než ji!“

Honzík se nevyděsil. Sáhl do uzlíčku a vytáhl zrnko obilí. „Tohle je poslední kouzelné zrnko. A já věřím, že kaše má být darem, ne zbraní.“

Kašomor se zasmál. „Darem? K čemu je dar, když svět je plný chamtivosti? Moje kaše přiměje lidi, aby dělali, co chci já!“

V tu chvíli začal kotel bublat divoce. Fialový dým se zbarvil dočerna a kuchyní se rozlehlo hřmění. Honzík si vzpomněl na slova paní Dobromily a zvolal: *Kaše, kaše, pomoc hledej, kouzlo dobré v srdci zřej!*

Z uzlíčku vytrysklo světlo, které ozářilo celou místnost. Kouzelná stužka se vznášela k nebi a omotala se kolem Kašomora. Ten se začal měnit – jeho černý plášť zbledl, stíny zmizely a na podlaze zůstal mladý muž se smutnýma očima.

„Co se stalo?“ zamumlal. „Cítím… cítím v srdci teplo.“

„To je síla pravé kaše,“ řekl Honzík. „Nechme minulost být. Pojďme vařit společně, pro dobro všech.“

A tak se Honzík a bývalý Kašomor, jehož pravé jméno bylo Matěj, vrátili do zámku. Paní Dobromila je přivítala s otevřenou náručí. Když uviděla, že Matěj už není zlý, přišla mu naproti a podala mu jeho vlastní vařečku. „Každý si zaslouží druhou šanci,“ řekla.

Společně pak vařili kaši – takovou, která zahřála nejen bříško, ale i duši. A lidé ze všech koutů království přicházeli, aby si dali lžičku, dvě, nebo tři.

A jak šel čas, Honzík postavil nedaleko zámku vlastní dům. Nebyl velký, ale měl krásná okna a zahradu, ve které pěstoval kouzelné obilí. A když někdo zaklepal na jeho dveře s prázdným talířem, Honzík se usmál, nalil do misky horkou kaši a řekl: „Dobrá kaše začíná dobrým srdcem.“