Za devatero kopci a devatero řekami, tam, kde se stromy klaní větvemi až k zemi, žilo malé království jménem Slunečno. Království bylo známé tím, že tam nikdy nevyhasínaly svíčky. Každá lampa, lucerna, či jen malá vosková svíčka hořela stále, i když foukal vítr nebo padal déšť. Lidé si toho příliš nevšímali – považovali to za něco obyčejného. Ale jen málo z nich vědělo, že za tím vším stál starý kouzelník jménem Svitohar.
Svitohar bydlel v tiché věžičce za městem. Měl dlouhé fialové roucho, brýle na nose, a neustále v ruce knihu kouzel, kterou si sám napsal. Celé dny trávil tím, že pečlivě dohlížel, aby Plamen života – nejdůležitější kouzelná svíčka celého království – nikdy nevyhasl. Tato svíčka stála uprostřed jeho věže a její jemné, zlatavé světlo udržovalo plamen v každé jiné svíčce, lampě nebo lucerně v království.
Jednoho večera se však vše změnilo.
Z hlubokého lesa, který ohraničoval západní hranici Slunečna, přiběhla k městu zcela zmáčená, zpocená a velmi rozrušená koza. Tato koza nebyla obyčejná – dokázala totiž mluvit! Jmenovala se Běla a byla jednou z lesních strážkyň, což bylo tajné společenství zvířat, které chránilo les a rovnováhu kouzel v celém kraji. Přesně věděla, kam běží – potřebovala najít Svitohara.
Zaklepala kopýtkem na veliké dubové dveře věže, a když kouzelník otevřel, hned spustila: „Svitohare, starý příteli, stalo se něco hrozného! Z temného úbočí přichází Ten, který pohlcuje světlo! Říká si Temnolam a pohltil už plameny dvou království. Teď přichází i sem!“
Svitohar zbledl. „Temnolam? Ale… já myslel, že byl navždy zapečetěn pod horou Stínů!“
Běla se zachvěla: „Ta pečeť byla zlomena. A neuhádneš kým – jeho vlastní bratr, který žárlil na světlo!“
V okamžení se věže zatřásla. Zvenčí se ozval podivný ohlušující smích a obloha potemněla. Svitohar běžel do své věže, ale než stačil doběhnout k Plameni života, černý oblak se prohnal oknem a jediným fouknutím svíčku sfoukl.
V tu chvíli zhasly všechny svíčky v celém království. Ulice potemněly, lidé vyšli ven s lucernami, ale žádný oheň se najednou nedal zapálit. Povstal strach. Křik malých dětí. A Temnolam se zlověstně rozesmál a slíbil, že do rána spolkne poslední kousky světla a království pohltí věčná noc.
Svitohar padl na kolena. Bez Plamene života je magie království ztracena! Běla k němu ale přistoupila, zvedla mu bradu kopýtkem a řekla: „Je tu ještě šance. Existuje jedno místo, kde plane věčný plamen – ví se o něm, že hoří na střeše světa, a jmenuje se Ohňohora. Musíme tam pro nový plamen. Ale potřebuji tě, Svitohare.“
Kouzelník, ačkoli byl už starší, se narovnal. „Připravíme se. Do svítání musíme být zpět.“
Svitohar mávl svým proutkem a před věží se okamžitě zhmotnil nádherný stříbrný kočár, tažený dvěma kouzelnými jeleny s parohy z jantaru. Běla naskočila na sedadlo, a Svitohar vzal z věže zlatou lucernu bez plamene – její sklo bylo vyrobeno z dračí slzy a dokázalo udržet každý oheň, i ten nejposvátnější.
Letěli oblohou jako stín přes mraky, místy zahlédli útvary tvořené Temnolamovým dechem – stíny s očima jako uhlíky. Museli si dávat pozor, aby je nezpozorovali.
Cesta byla dlouhá a nebezpečná. Jednou je skoro shodil vítr do Údolí ztracených hlasů, jindy se museli vyhnout létajícím medúzám, které svítily temnotou. Ale stále letěli dál.
Konečně, po mnoha hodinách, doletěli na vrchol Ohňohory. Tam, v posvátné jeskyni, kde láva zpívala hlubokým hlasem a kameny šeptaly, hořel věčný plamen. Svitohar beze slov přistoupil, otevřel lucernu vyrobenou z dračí slzy, a s čistým srdcem a úctou nabral do ní nové světlo.
Plamen v lucerně zahořel jasně a teple, ale najednou pukla země pod jejich nohama! Temnolam je sledoval. „Mysleli jste si, že to bude tak jednoduché?“ zařval.
Země se otevřela a z temnoty vyskákaly stíny mnoha vyhaslých světel. Běla se postavila na zadní kopýtka a vykřikla: „Někdy musí i koza ukázat rohy!“ A rozběhla se proti nim s takovou silou, že stíny zmizely v prachu.
Svitohar mezitím mocí nové magie a čistého světla vystřelil paprsek vzhůru. Paprsek prorazil tělo Temnolama a ten se rozplynul jako dým z komína. Všude zavládlo ticho.
Běla se otočila: „Musíme zpět, rychle!“
V kočáru se vrátili zpět do Slunečna, letěli jako blesk. Jakmile dorazili do věže, Svitohar rychle postavil lucernu na místo Plamene života. Nový plamen do ní skočil jako jiskra radosti a od té chvíle se světla v celém království znovu rozsvítila.
Lidé vyšli na ulice, smáli se a objímali. Děti tleskaly, když jejich noční lampičky znovu ožily.
Královna Slunečna osobně poděkovala Svitoharovi a slavila jeho odvahu a moudrost. A každý večer, když zapadalo slunce, se na nebi objevovala mihotavá hvězda, která připomínala, jak mocné je světlo, pokud ho drží pravé srdce.
A koza Běla? Dostala čestný titul Strážkyně světla a mohla lehávat na nejměkčím polštáři v královském paláci, kde jí denně podávali karamelizované pampelišky.
Od té doby v království Slunečno nikdy žádná svíčka nezhasla, a každý si vážil i toho nejmenšího plamínku – protože věděli, jak cenné je světlo v temnotě.