Za starým lesem, kde břízy šepotaly své písně větru a kapradiny se skláněly nad mechem jako zelení strážci, ležel rybník. Nebyl to obyčejný rybník – voda v něm zářila modrým světlem i v noci, a když jste se pozorně dívali, mohli jste zahlédnout, jak se pod hladinou mihotají stříbrné ocasy ryb, které nikde jinde nežily.

U rybníka stál malý dřevěný domek s mechem porostlou střechou. V tom domku žila myš jménem Mína. Mína nebyla jen tak obyčejná myš. Byla maličká, hnědá, s kulatýma očima a bystrým nosem, ale co ji činilo výjimečnou, byla její zvědavost. Každý den se vydávala na průzkum okolí, sbírala lesní plody, poslouchala ševelení stromů a hledala něco neobvyklého.

Jednoho odpoledne, zatímco si Mína myla tlapičky v rybníku, zahlédla něco zvláštního. Na hladinu dopadl z nebe zlatý list. Ne vítr, ne strom – prostě se zjevil z oblohy a lehce dosedl na vodu. Když se list dotkl hladiny, voda kolem něj zazářila a vytvořila třpytivé kruhy.

Mína popošla blíž a opatrně list vytáhla. Byl teplý, i když byl večer a začínalo se ochlazovat. Na jeho povrchu se objevily zlaté znaky, které se pomalu skládaly do slov:

„Kdo list z rybníka zvedne, klíč ke království vodního najde.“

Mína zamrkala. „Vodní království?“ zašeptala si pro sebe. Věděla, že rybník je zvláštní, ale o království nikdy neslyšela.

Její srdíčko začalo tlouct rychleji. Byla to výzva. Dobrodružství.

Příští ráno si Mína sbalila pár lískových oříšků, sušené borůvky a teplý šátek, který jí ušila stará sova z pavučin a mechu. Pak se vrátila k rybníku a znovu ponořila zlatý list do vody.

Najednou se hladina rozvlnila a uprostřed rybníka se otevřel kulatý vír, který zářil modrým světlem. Vítr ztichl, ptáci přestali zpívat. Vír se rozšířil a uprostřed něj se vytvořila špička kamenných schodů vedoucích dolů – přímo pod vodu.

Mína se nadechla, sevřela list v tlapce a s odvahou, kterou by jí záviděl i jezevec, se vydala po schodech dolů.

K jejímu úžasu zjistila, že pod vodou může dýchat. Vzduch byl tam zvláštní – jako by byl ze světla a bublin. Všude kolem pluly ryby, které jí mávaly ploutvemi. Svět pod hladinou byl kouzelný: chaluhy se vlnily jako záclony v oknech, medúzy svítily jako lampy a mezi skálami se vinuly cestičky z perel.

Po chvíli chůze se Mína dostala k veliké bráně vytesané z modrého korálu. Na bráně byl znak – stejný jako na zlatém listu. Mína sebrala odvahu a jemně se listem dotkla dveří. Ty se s tichým šplouchnutím otevřely.

Za nimi se rozkládalo Vodní království – město z mušlí, drahých kamenů a skla, kde žily bytosti, jaké Mína nikdy neviděla. Malé žabí víly, které třepotaly průsvitnými křídly, vodní skřítci s vousy z řas i obrovská želví hlídka, která držela pořádek.

„Kdo jsi a proč jsi přišla?“ ozval se hlas. Před Mínou se objevil vodní král – vysoký, štíhlý a celý z vody, která se vlnila tak, že bylo vidět skrz něj. Jeho koruna byla ze světla a jeho oči hluboké jako jezera.

Mína se uklonila. „Jsem Mína. Zvedla jsem zlatý list a přišla jsem zjistit, co skrývá vaše království.“

Král se usmál. „Zlatý list si najde jen toho, kdo má čisté srdce a touhu objevit svět. Ale naše království je v nebezpečí. Starý proud, který přivádí čerstvou vodu z hor, byl zablokován. Pokud jej nikdo neuvolní, rybník vyschne a s ním i naše domovy.“

Mína se zamyslela. „Půjdu a najdu příčinu. Pomohu vám.“

Král přikývl a podal jí kouzelnou perlovou brož. „Tato brož tě ochrání před temnými proudy. Ať tě voda vede.“

Mína se vydala na cestu. Cesta ji vedla skrze podvodní lesy, kde stromy byly z řas a z vody vyrůstaly květy, které zpívaly. Musela přejít přes most z krabích klepet, kde každý krok musela vyřešit hádanku od kraba strážce. Musela projít jeskyní, kde sídlil stínový úhoř, který jí chtěl brož sebrat – ale Mína byla rychlá a vtipná, a když mu nabídla své sušené borůvky, nechal ji projít.

Nakonec dorazila k hoře z kamene, kde proud měl pramenit. Ale v cestě stál obrovský špunt z bahna, větví a kamenů. A u něj přerostlá kořenová příšera, která usnula a zatarasila cestu.

Mína si sedla a přemýšlela. Věděla, že sílou příšeru neporazí. Ale pak si vzpomněla na písně, které jí zpívaly vlny rybníka, a začala tiše broukat. Hudba se linula pod vodou a příšera se pohnula. Zvedla jedno oko a pak druhé. Zívla, protáhla se a náhle se rozplynula v tisíc malých světelných perel.

Proud se uvolnil. Voda z hor se řítila dolů jako stříbrná řeka a celým královstvím se rozlila radostná vlna.

Mína se vrátila do města, kde ji vítali jako hrdinku. Vodní král jí poděkoval a řekl: „Díky tobě bude rybník dál žít. Ať se kdykoli budeš chtít vrátit, zlatý list tě povede.“

Mína se usmála, poklonila se a vrátila se po schodech zpátky do svého světa.

Od té doby, kdykoli seděla u rybníka, slyšela tiché písně z hlubin a věděla, že tam dole žije království, které jednou zachránila. A když padl na hladinu další zlatý list, věděla, že další dobrodružství čeká – a že někdy i malá myš může změnit celý svět.