Za sedmero horami a devatero lesy stál na kopci velký zámek s věžemi tak vysokými, že se v nich ztrácely i mraky. V zámku žila hodná princezna Mariana se svým starým kmotříčkem bylinkářem Benediktem. Kmotříček neměl krve modré, ale Mariana ho měla moc ráda, protože ji už od malička učil všelijaká kouzla, vaření léčivých lektvarů a hlavně tajemství koření.

Zámek byl zvláštní tím, že měl na každém kroku vonící zásuvky s různými bylinkami – od mateřídoušky až po muškátový oříšek. Večery voněly skořicí a celý zámek voněl jako kouzelná pekárna. Ale nebylo to jen kvůli chuti a vůni – každé koření na zámku mělo své čarovné vlastnosti. Stačilo správně smíchat pět ingrediencí a člověk mohl třeba slyšet, co říkají ptáci, nebo zašeptat do písku a vytvořit z něj zrcadlo.

Jednoho deštivého dne, zrovna když kmotříček Benedikt připravoval čarovnou svíčku z levandulového vosku a okvětních lístků měsíční květiny, ozval se ze sklepení prudký třesk. Mariana seběhla dolů, vlasy za ní vlály jako stužky a pantofle jí ťukaly o kamennou dlažbu.

„Kmotříčku!“ zvolala a rozrazila dveře.

Benedikt stál nad rozbitým alchymistickým kotlíkem a v ruce držel zhaslou svíčku.

„Ach, drahá Marianičko,“ povzdychl si. „Někdo nám sebral plamen plamenné svíce. Bez něj se žádná kouzla ani receptury nedají dokončit. Ztratil se z plamenné jiskry… a myslím, že to nebyla náhoda.“

V tu chvíli se z dálky ozval výsměšný smích, jako by vítr zpíval škodolibou píseň. Ze zámku se rázem vytratilo teplo a kouzelná vůně. Zůstala jen mdlá vůně prachu a starého dřeva.

Mariana se rozhlédla: „Tohle budou mít na svědomí loupežníci z Černého lesa. Slyšela jsem, že se poslední dobou motali kolem východní branky!“

„Loupežníci nejsou tak hloupí, aby kradli svíčku, ledaže bychom mluvili o…“

„…Svíčce Vědění!“ dodala Mariana překvapeně.

Svíčka Vědění byla starodávný artefakt. Když se zapálila v čase úplňku, ukázala tomu, kdo ji drží, vše, co potřebuje vědět – skryté cesty, tajemné nápisy, zapomenutá kouzla. Loupežníci asi chtěli najít poklad, který se podle pověstí skrývá pod kořením v bylinkové věži.

Rozhodnuto. Mariana si oblékla plášť z medvědí vlny, vzala si kouzelné soli z Benediktovy kuchyně (každá s příchutí jiného kouzla), malou čarovnou lucernu a vyrazila do lesa.

Cesta byla temná, ale její lucerna zářila jako hvězda. Jakmile vkročila do Černého lesa, větve stromů se začaly ohýbat a šeptaly mezi sebou staré zapomenuté řeči. Mariana sáhla do váčku pro skořici, podrtila ji mezi prsty a vyslovila: „Skořicí klíč, odkryj cestu!“ V tu ránu se stromy rozestoupily a vytvořily chodník ze zeleného mechu.

Když dorazila na mýtinu, zaslechla podivné hlasy. Skrčila se za pařez a sledovala, jak u ohně sedí pět loupežníků. Byli zarostlí, oblečeni do kožešin a jeden z nich točil svíčkou v ruce.

„Nemůžeme ji zapálit! K čertu, už jsme zkusili sirky, kameny i blesk!“ naříkal největší z nich.

„Já vám říkal, že je to kouzelná svíčka! Musíte ji zapálit svitem úplňku a kořením moudrosti!“ vztekal se ten s černým copem.

Mariana věděla, co musí udělat. Potichu vysypala na zem špetku kurkumy a šafránu – mocného koření pravdy. Vítr zavířil a nesl žlutavý prášek k loupežníkům. Jakmile se jim dostal do nosu, začali upřímně mluvit.

„Neměli jsme se do toho pouštět… já chtěl jen najít ztracenou sestru,“ přiznal jeden z nich.

„Já chtěl být kouzelník, ale místo toho mě zavřeli do vězení!“ vyprávěl další.

Mariana se postavila zpoza pařezu.

„Když nechcete zlo, proč loupíte?“ zeptala se jemně.

Loupežníci zrudli až do uší. „Neměli jsme na výběr,“ hlesl copatý.

„Každý má na výběr. Pojďte se mnou na zámek. Pomůžete mi vyrobit novou svíčku. Naučím vás magii koření – a pak si můžete splnit svá přání poctivě.“

Loupežníci se podívali jeden na druhého… a nakonec pokývali hlavami.

Cestou zpět svítil nad lesem jasný měsíc. Mariana vedla svou novou skupinku jako kapitán loď. Benedikt nejprve koulel očima, když je spatřil, ale když mu vyprávěli všechno od srdce, souhlasil.

Začali spolu pracovat. V noci míchali koření, v knihovně četli staré svazky a v kuchyni vyráběli svíčky s kapkami měsíční rosy. Jedna svíčka byla z máty – pro klid mysli, další z hřebíčku – pro paměť, a třetí ze směsi šalvěje a medu – svíčka naděje.

Když přišel čas zapálit svíčku Vědění znovu, loupežníci už nebyli loupežníky. Byli mistry koření. Namíchali poslední přísadu – skořici poznání – a svíčka se rozhořela plamínkem tak čistým, že osvítila celou knihovnu až ke stropu.

V jejím světle se na stěnu promítla stará mapa království – a v jejím středu zazářil symbol – srdce z kamene. Pod zámkem, v srdci věže bylinek, byl starý chrám Poznání, ukrytý mnoho let. Svíčka ukázala cestu nejen k pokladu, ale především sami k sobě.

Mariana s Benediktem a bývalými loupežníky chrám otevřeli, uvnitř nalezli záznamy o všech dávných druzích koření, o jejich magii, a dokonce i o ztracené sestře jednoho z loupežníků. Byl tam prastarý jazyk koření, který dovedl vyléčit i nemocné srdce a smutnou mysl.

Z loupežníků se stali bylinkáři a strážci chrámu. Na zámku se opět rozhostila vůně koření, světlo svící a šepot starých knih. Mariana se stala moudrou panovnicí, ale nikdy nezapomněla na to, jak důležité je dát druhou šanci těm, kdo se z prvního omylu chtějí vrátit na správnou cestu.

A od těch dob, když zapálíš levandulovou svíčku s kapkou měsíční rosy a špetkou kurkumy, možná ti ukáže nejen zapomenuté cesty, ale i skutečnou vůni naděje.