V hlubokém zeleném údolí, obklopeném lesy a květinami, ležel tichý rybník zvaný Stříbrné zrcadlo. Byl tak klidný, že když se v něm voda ani nepohnula, odrážel hvězdy jako skutečné drahokamy. Říkalo se, že v rybníku sídlí staré kouzlo, které chrání celý kraj před neštěstím. Ale málokdo věděl, že kouzlo je udržováno dobrem a laskavostí těch, kdo žijí poblíž.

Na okraji lesa, hned u rybníka, stála malá chaloupka. V ní bydlel kocour jménem Míša. Byl to neobyčejný kocour, měl hebkou šedou srst s bílou náprsenkou a oči zelené jako lesní mech. Ale tím nejzvláštnějším na něm bylo, že uměl mluvit. Ne že by mluvil pořád, ale když přišla nouze, našel ta pravá slova.

Míšovým nejlepším přítelem byla myška Bělinka. Byla drobná, s oušky jako okvětní plátky a bříškem tak kulatým, že se jí ostatní myši občas smály. Ale kocour Míša ji měl rád takovou, jaká byla. Spolu sdíleli chaloupku, jídlo i sny.

Jednoho dne, když slunce svítilo jako veliký zlatý dukát, k rybníku dorazil mladý princ jménem Vavřinec. Měl zlaté vlasy, hrdé srdce a oči plné zvědavosti. Putoval světem, aby našel něco, co by mu dalo smysl – ne bohatství, ne slávu, ale pravé dobro.

Když spatřil rybník Stříbrné zrcadlo, byl okouzlen. Voda se třpytila, ptáci zpívali a vzduch voněl po mátě a malinách. Princ sesedl z koně a šel se napít. Vtom se ozval tenký hlásek: „Pozor, pane princi, nesklánějte se tak blízko!“

Vavřinec se rychle otočil. Nikdo nikde. A pak – zpod mechu vykoukla malá myš. „To jsem já, Bělinka,“ pípla. „Viděla jsem, jak jste se naklonil. Rybník si vás mohl vzít.“

„Vzít?“ podivil se princ.

„Ano,“ ozval se hlubší hlas. To Míša, kocour, sestoupil z větve stromu. „Rybník má svou vůli. Chrání se, když cítí nebezpečí. Ale vy nevypadáte jako někdo, kdo by mu chtěl ublížit.“

Princ se zasmál. „Nechci nikomu škodit. Putuji, abych našel pravdu a dobro.“

„Pak jsi tu správně,“ řekl Míša a pokynul ocasem k chaloupce. „Přijď si odpočinout. Dáme ti trochu mléka a medu.“

Vavřinec zůstal v chaloupce několik dní. Každé ráno chodil k rybníku, mluvil s Míšou a Bělinkou a naslouchal příběhům o kraji. Naučil se číst ve větru a rozumět řeči stromů. Ale nejvíc ho zajímalo kouzlo rybníka.

Jednoho večera, když měsíc visel nad lesem jako stříbrná lucerna, přišla do kraje zlá mlha. Byla hustá, studená a plazila se jako had. Všude, kam přišla, vadly květiny, ptáci umlkli a voda rybníka ztmavla.

„To je Temná paní,“ šeptla Bělinka. „Před dávnými časy ji rybník vyhnal. Ale teď se vrátila.“

Míša se zamračil. „Kouzlo rybníka slábne. Musíme ho posílit. Ale to zvládne jen ten, kdo má čisté srdce.“

Princ Vavřinec se postavil. „Řekněte mi, co mám udělat.“

„Musíš se vydat do Srdce lesa,“ řekl Míša. „Tam roste Strom poznání. Musíš z něj přinést list. Ale pozor – cesta je plná zkoušek. Jen laskavost a odvaha tě dovedou k cíli.“

Princ neváhal. Vzal si jen plášť, hůl a kousek chleba. Bělinka mu podala lískový oříšek. „Pro štěstí,“ zašeptala.

Cesta do Srdce lesa byla temná. Stromy stály jako strážci, a jejich větve šeptaly staré písně. Najednou se před princem objevila liška s poraněnou tlapkou.

„Pomoz mi,“ zakňučela.

Vavřinec bez zaváhání roztrhl svůj plášť a obvázal jí tlapku. Liška se usmála a zmizela v houští. Když princ šel dál, zjistil, že cesta, která předtím neexistovala, se mu nyní otevřela.

Další překážkou byl most z tenkých větviček nad hlubokou roklí. Uprostřed mostu seděla sova.

„Odpověz na hádanku, nebo spadneš,“ zahoukala. „Co je silnější než meč, ale měkčí než polštář?“

Princ se zamyslel, vzpomněl si na Míšu a Bělinku, na laskavost, kterou mu projevili, a odpověděl: „Dobro.“

Sova kývla hlavou. „Správně,“ a odletěla. Most zesílil a princ mohl pokračovat.

Nakonec dorazil ke Stromu poznání. Byl vysoký, s listy zlatými jako podzimní slunce. Vavřinec natáhl ruku a jeden list se mu sám snesl do dlaně. V tu chvíli se země zachvěla a z dálky se ozval křik Temné paní.

Princ s listem utíkal zpět. Když dorazil k rybníku, mlha už pokrývala břehy a voda se vařila. Míša a Bělinka stáli na okraji a drželi se za tlapky.

„Rychle, do středu rybníka!“ volal Míša.

Princ neváhal. Vstoupil do vody, která kolem něj začala zářit. Jakmile se dostal doprostřed, vzal zlatý list a položil ho na hladinu. List se ponořil a rybník se rozzářil světlem tak jasným, že mlha sykla a zmizela jako pára nad čajem.

Z vody vystoupil hlas: „Díky tvému dobru bylo kouzlo obnoveno.“

Rybník se opět zklidnil. Voda byla čistá, květiny se vrátily a ptáci začali zpívat. Temná paní byla poražena.

Princ se vrátil na břeh, kde ho objali jeho přátelé. Míša se usmíval a Bělinka měla v očích slzy štěstí.

„Našel jsi, co jsi hledal?“ zeptala se Bělinka.

Princ přikývl. „Ano. Pravé dobro není v korunách, ale v srdci. A přátelství je to největší kouzlo.“

Zůstal u rybníka dlouho. Pomáhal v kraji, chránil lesy a naslouchal příběhům zvířat. A když se jednou rozhodl odejít dál, slíbil, že se vrátí – protože v srdci měl nejen list Stromu poznání, ale i přátele, na které se nikdy nezapomíná.