Za devatero horami a devatero lesy stála malá vesnička jménem Ledová Lhotka. V zimě tu bývalo tolik sněhu, že i stromy nosily čepice z mrazu a střešní tašky šustily mrazivými krystaly při každém kroku po půdě. Vesničané však byli zvyklí na chlad, ostatně, všechno důležité se zde vždycky odehrávalo právě v zimě.

Jednoho dne, když se sněhové vločky líně snášely z nebe, našel malý chlapec jménem Vítek při sáňkování cosi podivného. Mezi dvěma zasněženými kameny čnělo víko staré, rezavé truhly. Zvědavost byla silnější než mráz, a tak Vítek odhazoval sníh holýma rukama, až se celá truhla ukázala. Byla z těžkého dřeva a po stranách měla podivné, vyřezávané znaky připomínající mrazivé krystaly. Měla ale jednu zvláštnost – neměla zámek, přesto ji nešlo otevřít.

Vítek volal na ostatní děti, ale nikdo mu nevěřil. Nakonec běžel domů a všechno vyprávěl své babičce, která byla nejstarší z celé vesnice a věděla různé zvláštní věci.

„Ach, chlapče,“ řekla babička tiše, když si povzdechla nad horkým šálkem bylinkového čaje. „To musí být Ledová truhla.“

„Co to je?“ ptal se Vítek dychtivě.

„Je to kouzelná truhla, která se podle pověsti ukáže jen jednou za sto let. Uvnitř se skrývá hůlka mrazu, kterou kdysi používal sám Pán ledu. Ale truhla se neotevře jen tak. Může ji otevřít jen ten, kdo projde Bránou zrcadlení a prokáže, že jeho srdce je čisté jako pramen pod ledem.“

Jakmile to Vítek uslyšel, rozhodl se, že truhlu otevře. Druhý den se vydal hledat onu Bránu zrcadlení, i když babička netušila, kde se nachází. Ale kouzelné věci mají zvláštní sílu – kdo po nich touží opravdu od srdce, tomu se často cesta ukáže sama.

Vítek se toulal lesem, až narazil na zamrzlé jezero. V jeho středu vyrůstaly dva stříbrné stromy, které měly větve jako z ledu. Mezi nimi se leskl zvláštní oblouk, který vypadal jako z leštěného stříbra. Když k němu přišel blíž, zjistil, že to není obyčejný oblouk, ale Brána zrcadlení.

Jakmile Vítek přes bránu prošel, změnil se svět okolo. Sníh pod jeho nohama se třpytil jako diamanty, stromy zpívaly tichým hláskem a nebe bylo plné tančících světýlek. Vítek se ocitl v Ledové říši.

Běžel dál, až potkal podivné stvoření – bylo to něco mezi liškou a sobem, s bílou srstí a očima modrýma jako studánka.

„Zdravím tě, poutníku,“ promluvilo zvíře. „Hledáš hůlku mrazu?“

„Ano!“ vykřikl Vítek. „Musím otevřít truhlu, která se objevila v naší vesnici!“

„Pak musíš postavit ledový most přes řeku Času. Ale dej pozor – most musíš postavit z vlastních skutků.“

Než se Vítek stihl zeptat, co to znamená, zvíře zmizelo ve vánici.

Nakonec došel až ke stříbrné řece, která tekla napříč Ledovou říší. Přes řeku nebyl žádný most, pouze proud vody, nad kterou se vznášel mrazivý opar.

Vítek se posadil a přemýšlel. Co to znamená – postavit most z vlastních skutků? Rázem si vzpomněl na chvíle, kdy pomohl nemocné sousedce se dřevem, na to, jak se rozdělil o oběd se svým kamarádem, a jak zachránil kotě spadlého do studny.

Jakmile na to pomyslel, z jeho srdce se vynořil krystalek ledu a snesl se k vodě. Pak další a další. Každý jeho dobrý skutek se proměnil v křišťálovou rampu, která se skládala k sobě jako stavebnice. A tak vznikl most – třpytivý a pevný.

Vítek přešel přes řeku a cesta ho zavedla k ledové hoře. Tam stála stará žena s šátkem z námrazy.

„Hledáš hůlku?” zeptala se ho.

„Ano!” odpověděl Vítek.

„Našli ji mnozí, ale nevěděli, jak s ní naložit. Řekni mi – proč ji chceš?“

Vítek chvíli mlčel, pak řekl: „Nechci ji pro sebe. Chci otevřít truhlu, abych věděl, proč se objevila. Možná potřebuje pomoci. A taky bych chtěl jednou pomoci naší vesnici, když bude zima příliš tuhá.“

Stařena se usmála. „Pak jsi hodný chlapec.“ Napřáhla ruku a z její dlaně vyrostla hůlka z ledu, čirá a chladná. „Ale pamatuj – moc patří tomu, kdo ji používá nejen pro sebe.“

Hůlka nehořela, ale přesto Vítek cítil, jak mu hřeje dlaň ledovou moudrostí.

Když se vrátil zpět k Bráně zrcadlení, překročil ji, a opět se ocitl v obyčejném lese. Truhla čekala přesně tam, kde ji zanechal.

Vítek přiložil hůlku k víku, a tu se ozvalo tiché cvaknutí. Truhla se zaskvěla světlem a pomalu se otevřela. Uvnitř nebyly jen poklady, ale množství malých zrcátek – v každém z nich byl obraz někoho z vesnice v momentu, kdy se zachoval statečně, laskavě nebo s láskou.

Truhla totiž neskrývala zlato ani drahokamy. Byla strážkyní živé paměti dobra.

Vítek pozval všechny vesničany a ukázal jim, co truhla obsahuje. Každý z nich se v některém zrcátku poznal, a všichni si začali více vážit jeden druhého.

Hůlka zůstala u Vítka, ale on ji používal jen tehdy, když bylo opravdu potřeba. Když udeřily mrazy tak kruté, že zamrzala studna, stačilo mávnout a teplota se lehce zvedla. Když zasněžená cesta odřízla vesnici od světa, Vítek s hůlkou vytvořil stezku z třpytícího se ledu, po které mohly děti radostně klouzat do školy.

A tak se z obyčejného kluka stal ochránce Ledové Lhotky. A truhla? Ta zůstala v obecním sále a připomínala všem, že opravdové bohatství se ukrývá uvnitř každého z nás. Sněhové vločky tančily dál a zima už nikdy nebyla jen chladná, ale i kouzelná.