Za hlubokých nocí, kdy měsíc svítí jako stříbrná lucerna a krajina se noří do tichého snění, stála na kraji lesa malá chaloupka. V chaloupce žila stará žena jménem Bětuška, která se vyznala v bylinkách, vaření a také v kouzlech. Každé ráno vstávala za kuropění, zalévala záhony a zvláštní péči věnovala jedné jediné rostlině – obrovské kapustě, která rostla uprostřed zahrady.

Ta kapusta nebyla ledajaká. Byla kulatá jako měsíční koule a její listy se leskly, jako by byly poseté stříbrnými kapkami rosy. Bětuška ji nazývala Měsíční kapusta a tvrdila, že vyroste jen jednou za sto let, když se měsíc usměje přesně nad zahradou v noci letního slunovratu.

Jednoho večera, když se měsíc usadil vysoko na nebi a v jeho světle se třpytily střípky hvězd, kapusta náhle začala zářit. Bětuška stála opodál a šeptala starodávné zaklínadlo, které znala ještě od své babičky. Listy kapusty se začaly otevírat jako okvětní plátky obrovské květiny a z jejího středu se vynořil malý, kouzelný kočár. Byl celý spletený z kapustových listů, ale pevný jako dubové dřevo. Na kolech měl namísto špalků stříbrné měsíční kamínky a vepředu mu svítila lucerna naplněná světlem samotného měsíce.

„Je čas,“ zašeptala Bětuška a obrátila se na svou vnučku Elinku, která už dlouho toužila po dobrodružství.

„Kam mě ten kočár zaveze, babičko?“ ptala se Elinka s očima jako dvě hvězdičky.

„Tam, kde se sny stávají skutečností a kde měsíc šeptá tajemství,“ odpověděla Bětuška a pomohla vnučce do kočáru.

Jakmile Elinka usedla na měkké sedadlo ze sametových listů, kočár se lehce nadnesl a tiše se vznesl nad zahradu. Letěl přes pole, řeky a lesy, až dorazil k veliké, stříbrné bráně, která vedla do říše zvané Luminaria – země ukryté na druhé straně měsíčního svitu.

Zde nepanovala noc ani den, jen věčný soumrak, ve kterém vše jemně zářilo. Stromy měly listy jako lucerny, řeky byly ze závoje mlhy a vše se třpytilo, jako by bylo utkané z měsíčního prachu.

Elinka vystoupila z kočáru a hned ji přivítala bytost podobná člověku, ale se stříbřitými křídly a očima, které se leskly jako skleněné kapky rosy.

„Vítej, Elinko,“ řekla bytost laskavě. „Jmenuji se Seraga a jsem Strážkyně Měsíční zahrady. Jen jednou za sto let přichází dítě čistého srdce, aby nám pomohlo.“

„S čím?“ zeptala se Elinka udiveně.

Seraga jí ukázala směrem k velké věži uprostřed zahrady, kde rostly květiny tak vysoké, že se dotýkaly oblohy.

„Náš měsíc, zdroj síly celé Luminárie, začal slábnout. Jeho světlo se ztrácí, a s ním i naše kouzla. Potřebujeme Měsíční klíč, který je ukrytý ve skrytém srdci kapustové věže. Jen lidské dítě, které věří v zázraky, ho dokáže najít.“

Elinka neváhala. Vydala se na cestu k věži, doprovázená svými novými přáteli – svítícím motýlem Jiskrálkem, mluvícím ježkem Šeríkem a duhovým ptákem, který si říkal Pírek.

Cesta nebyla snadná. V první komnatě věže musela Elinka projít Zrcadlovým sálem, kde každé zrcadlo ukazovalo jinou verzi jejího já – jednu vystrašenou, druhou pyšnou, třetí smutnou. Ale Elinka si stoupla do středu a zavřela oči. „Věřím v lásku, babičku a kapustu,“ zašeptala. V tu chvíli se všechna zrcadla rozbila a cesta se otevřela dál.

V druhé komnatě rostla kapusta tak obrovská, že vypadala jako zelená hora. Na jejím vrcholu měl být schovaný klíč. Elinka a její přátelé šplhali po listech, klouzali po stoncích a zakopávali o stříbrné kořínky. Uvnitř kapusty však bydlel starý kapustový drak jménem Šustivý Hřbet.

Drak byl unavený a znechucený ze všech, kteří se ho snažili porazit, aby získali klíč. „Proč bys měla být jiná?“ zasyčel.

„Nepřišla jsem bojovat,“ řekla Elinka a vytáhla z kapsy kousek měsíčního koláče, který jí dala babička na cestu. „Přišla jsem nabídnout něco sladkého a poprosit o pomoc.“

Drak ochutnal koláč, zamručel, vyplivl trochu dýmu a roztáhl křídla. „Takového člověka jsem ještě neviděl. Klíč je uvnitř mého srdce – doslova. Ale když mi věříš, dám ti jej.“

Z jeho hrudi se zalesklo světélko, které se proměnilo v malý, stříbrný klíček. Elinka ho vzala a spěchala zpět k Seraze.

Strážkyně vzala klíč a zasunula ho do měsíční studny uprostřed zahrady. Jakmile se klíč otočil, z nebe se spustil paprsek světla, který naplnil celou Luminarii novým kouzlem. Stromy se rozzářily, květy zazpívaly a samotný měsíc začal tančit po obloze.

„Díky tobě je náš svět zachráněn,“ řekla Seraga a pohladila Elinku po vlasech. „Ale ty se musíš vrátit. Svět lidí tě potřebuje.“

Elinka s lítostí nasedla zpět do kapustového kočáru. Jakmile se vrátila domů, kapusta v zahradě se opět uzavřela a kočár zmizel. Bětuška stála na zápraží s šálkem teplého čaje a usmívala se.

„Tak co, jaké to bylo?“ ptala se.

„Kouzelnější, než jsem si kdy dokázala představit.“

Od té doby Elinka každý večer hleděla na měsíc a poslouchala, jestli jí nešeptá další tajemství. A kapusta? Ta už nikdy nevyrostla tak velká, ale zůstala v zahradě jako připomínka dobrodružství, které začalo pod stříbrným měsíčním světlem.