Za dávných časů, ve vzdáleném království obklopeném horami a lesy, vládla moudrá a laskavá královna jménem Amélie. Její srdce bylo otevřené všemu živému a její království kvetlo v pokoji a radosti. Nejvíce však ze všeho milovala svou královskou zahradu, kterou nechala založit hned po svém nástupu na trůn. Každý kout zahrady byl pečlivě opečováván, květiny zpívaly ve vánku a ptáci si mezi stromy šeptali písně štěstí.

Uprostřed zahrady stála kamenná brána vedoucí do pradávného bludiště zarostlého růžemi. Bylo to staré zahradní bludiště – tak staré, že o něm dokonce i většina obyvatel království zapomněla. Královna však tušila, že bludiště skrývá něco výjimečného, možná i kouzelného. Bohužel, od chvíle, kdy do něj jako malá vstoupila a málem zabloudila, nikdy se neodvážila vejít znovu.

Jednoho dne ale přišla do království podivná událost. Květiny v zahradě začaly uvadat, motýli zmizeli a fontány přestaly zpívat své tiché melodie. Všechno se ztišilo a jako kdyby celá zahrada upadla do hlubokého spánku. Královna byla znepokojená a nikdo z jejích rádců, ani moudrý dvorní bylinkář, nedokázal odhalit příčinu.

Tehdy dorazila do paláce nečekaná návštěva – stará žena v dlouhém plášti s vlasy bílými jako sníh, ale očima jiskrnýma jako hvězdy. Představila se jako čarodějka Liora, dávná ochránkyně královské zahrady.

„Má milá královno,“ promluvila tiše, „tvá zahrada trpí, neboť ztrácí srdce, které ji živí. To srdce se ukrývá uprostřed bludiště, a nyní je zakleto.“

Královna Amélie se zarazila. „Zakleto? Kdo by uvrhl kouzlo na srdce mé zahrady?“

Čarodějka Liora se smutně usmála. „Před mnoha lety, než jsi přebývala v tomto království, zde žil jiný vládce. Byl pyšný a chtěl ovládat kouzla přírody pro vlastní prospěch. Když jsem se mu postavila, vyhostil mě, a já musela s bolestí zahradu opustit. Ale srdce, živoucí krystal čisté přírody, jsem ukryla do bludiště. Bohužel, staré kouzlo se po letech oslabuje a zlé síly se snaží krystal získat.“

Královna se rozhodla okamžitě jednat. I když se bála, věděla, že nemůže nečinně přihlížet, jak její zahrada chřadne. Vypravila se tedy do bludiště, doprovázená jen čarodějkou Liorou, která jí půjčila kouzelný prsten se světélkujícím krystalem.

„Tento prsten ti ukáže cestu, když nebudeš vědět kudy kam,“ vysvětlila.

Brána do bludiště se otevřela s tichým skřípnutím a zarostlé stezky se před nimi rozevřely jako ústa velké zelené příšery. Královna a Liora kráčely opatrně, přičemž každá zatáčka bludiště byla jiná – někdy vedla k prázdné loučce, jindy k podivným rostlinám, které šeptaly jména v neznámém jazyce.

Cestou potkaly různé strážce bludiště – zpívající ptáky z dechových listů, mluvící stromy, kteří jim kladli hádanky, a víly, které zkoušely královnino srdce, aby se ujistily, že je čisté. Pokaždé, když překonaly nějakou překážku, zelený kámen na prstenu jasněji zářil.

Brzy však dorazily na rozcestí, kde prsten zhasl. Byla tam mlha, ve které se zjevila silueta v plášti. Z mlhy vystoupila tmavooká žena s rudými vlasy spletenými do copu, ozářená stříbrnou září. Jmenovala se Kastara – čarodějnice, která se kdysi snažila srdce zahrady získat pro sebe.

„Zde tvá cesta končí, Amélie,“ pronesla sametovým hlasem. „Krystal mi náleží. Jsem jediná, kdo jeho sílu může pochopit.“

„Sílu možná,“ odpověděla královna klidně, „ale krása a život nejsou určeny k ovládnutí. Patří těm, kteří je chrání, ne těm, kdo je chtějí vlastnit.“

Jakmile to dořekla, prsten na její ruce znovu zazářil a paprsek světla zasáhl mlhu, která se s tichým zazvoněním rozptýlila. Kastara zasyčela vztekem, ale světlo ji zahnalo zpět do stínů. V bludišti se ozval tichý vítr – jako by samotná příroda zadrženě vydechla.

Královna pokračovala dál, až nakonec dorazila na mýtinu obklopenou vysokými živými stěnami bludiště. Uprostřed stál podivný strom s listy jako sklo a květy z duhy. V jeho kmeni byl ukryt zářící krystal velký jako lidská pěst – srdce zahrady.

Ale krystal už nebyl jasný. Jeho světlo bylo slabé, jako plamínek svíčky, který hrozí zhasnout.

„Musíš ho probudit,“ řekla Liora, „ale nezvládnu to já. Musí to udělat ten, kdo zahradu miluje čistým srdcem.“

Královna tedy pomalu natáhla ruku a dotkla se krystalu. Zavřela oči a tiše si představila svou zahradu – ševelení listů, zpěv ptáků, smích dětí běhajících skrz květiny. V jejích myšlenkách nebyl smutek ani strach, jen hluboká láska.

Krystal se rozzářil. Pomalu, pak stále silněji, až se celý prostor zalil slunečním jasem. Strom se zazelenal, mýtina rozkvetla, ptáci zazpívali a bludiště se změnilo – bylo nyní světlé, plné života a radosti.

Když královna a čarodějka vyšly z bludiště zpět do zahrady, celá květena tam ožila. Motýli se vrátili, fontány znovu zpívaly a stromy se houpaly ve veselém vánku. Lidé, kteří si všimli změny, se radostně shromáždili kolem a slavili společně s královnou.

Královna Amélie pak nechala otevřít bránu do bludiště pro všechny obyvatele království. Ne jako místo tajemství, ale jako místo lásky a kouzelné nádheiry, kde si každý mohl připomenout, že pravá krása se ukrývá ve světle srdce.

A čarodějka Liora? Ta zůstala jako ochránkyně zahrady, učila děti naslouchat šepotu listí a rozumět jazyku květin. Kastara už se nikdy neobjevila – možná byla navždy ztracena ve stínech bludiště, nebo snad pochopila hodnotu světla a změnila se.

Ale to už je zas jiný příběh…