Jednoho dne, v daleké zemi, kde se louky zelenaly po celý rok a v lesích zpívali ptáci libozvučné písně, stála malá vesnice jménem Věrnov. Uprostřed těchto klidných krajin žila holčička jménem Elénka. Byla to veselá a zvídavá dívka s očima jako obloha za jasného dne a vlasy barvy letní pšenice. Elénka žila s babičkou v starém dřevěném domě, který byl porostlý břečťanem a vždycky voněl po levanduli a malinách.

Každý večer jí babička vyprávěla příběhy o kouzelných tvorech, skrytých chodbách a dávných časech, kdy se země hemžila čaroději, vílami a mluvícími zvířaty. Ze všeho nejvíc Elénku fascinovala legenda o tajemném paláci skrytém za živým trnovým plotem, kam se nikdo neodvážil vstoupit. Palác měl být pokrytý zlatem, ale kromě pokladů v něm měla sídlit i pradávná moc, která mohla měnit osudy – moc Závoje pravdy.

Závoj pravdy byl kouzelný závoj, který měl být utkaný z ranní mlhy, slz čarodějky a vlasů víly, a ten, kdo se jím zahalí, se osvobodí od všech klamů a najde cestu k vlastnímu srdci. Ale aby se k závoji dostal, musel projít hájem Trnů, kde každé křivé slovo a zlomyslný čin vytvářelo nový a ostřejší trn.

Jednoho dne, když Elénka sbírala v lese bylinky, narazila na zvláštního ptáčka, jehož peří zářilo všemi barvami duhy. Byl uvězněný v síti z trní, které se v neproniknutelném klubku utáčely kolem stromu. Ptáček na ni pohlédl a zakvílel:

„Pomoz mi, děvče dobrého srdce. Jsem Posel paláce. Byl jsem poslán hledat tu, která najde Závoj pravdy. Ale zapletl jsem se do kletby hněvu a teď nemohu dál.“

Elénka neváhala. I když ji trny škrábaly do rukou, opatrně je rozplétala a pomalu osvobozovala ptáčka. Když ho konečně držela v dlaních, lehce mu foukla na zpuchřelé peří. V tu chvíli se stalo něco zvláštního – ptáček se proměnil v podivuhodně oblečeného malého mužíka s peříčkovým pláštěm a zlatými botami.

„Děkuji ti,“ řekl. „Tvé srdce je čisté. Máš odvahu i laskavost. Proto tě mohu vést k paláci.“

Elénka, překvapená, ale odhodlaná, nechala vše za sebou a vydala se s malým průvodcem na cestu. Babičce jen zanechala vzkaz, že se brzy vrátí.

Cesta byla dlouhá. Procházeli stříbrnými lesy, kde stromy zpívaly, vodními pláněmi překypujícími lekníny, které tančily s větrem, i mlhavými údolími, kde se kroky propadaly do snů a vzpomínek. Nakonec dorazili ke zvláštní stěně spletené z trnů. Byly to trny tlusté jako mužská paže, s hroty ostrými jako jehly. Trnyně, jak jim mužíček říkal, rostly z živých vzpomínek a bolesti těch, kteří lžemi ubližovali druhým.

„Nemohu tě provést. Každý musí projít hájem sám. Ale dám ti toto,“ řekl a podal jí malé světélkující semínko. „Je to semínko pravdy. Když si nebudeš vědět rady, zasaď ho a pravda ti ukáže cestu.“

Elénka sevřela semínko v dlani a vykročila k háji Trnů. Už po několika krocích ji ostré větve škrábaly, občas se jí cosi šepotem pokoušelo vsugerovat strach a pochybnosti: „Nejsi dost silná… Otoč se… Zasloužíš si jen bolest…“ Ale Elénka si zakryla uši a šla dál.

Zanadlouho však ztratila směr. Všude kolem jen pichlavý šepot, temnota a trní stěny. Usedla na kámen a sevřela v dlani semínko. Pak se rozhodla – zasadí ho.

Jakmile semínko spočinulo v zemi, zasvítilo bílým světlem a z něj vyrašila rostlina, která nezačala růst směrem k obloze, ale vinula se kolem Elénky a vytvořila jí kolem těla zářivý plášť – kouzelný závoj. Všechny trny se uklidnily, šeptající hlasy ztichly a s každým krokem se před Elénkou otevírala cestička.

Po chvíli spatřila v dálce palác. Byl nádherný, postavený z čirého křišťálu, na jehož stěnách se odráželo nebe. Dveře se samy otevřely, když se přiblížila. Uvnitř paláce panovalo ticho a klid, ale také pocit, že něco tu čeká. Uprostřed velkého sálu stál podstavec a na něm ležel skutečný Závoj pravdy. Když se Elénka přiblížila, uslyšela hlas:

„Každý, kdo chce vzít Závoj, musí položit jednu věc na váhu srdce – něco, co nosí hluboko uvnitř.“

Elénka chvíli přemýšlela. Pak si sundala malý přívěsek, který jí dala babička – starý klíček bez zámku. Položila ho na váhu a náhle síň prozářilo měkké světlo. Váha zůstala v rovnováze. Závoj se vznesl a sám lehce doplachtil do Elénčiných rukou.

V tu chvíli se kolem rozzářil celý palác a proměnil se – trůnní sál se otevřel, svět kolem naplnil zpěv a všechny staré kouzla, která byla uvězněna v pavučinách staletí, se osvobodila. Trny se proměnily v růže, stromy opět zpívaly a kouzla proudila vzduchem jako vůně čerstvého chleba.

Elénka pak odešla z paláce se Závojem pravdy a zjistila, že cesta zpět vede jinudy – přímo ke svému starému domku, kde babička právě přesazovala bylinky. Jakmile ji babička zahlédla, usmála se a řekla: „Tak už jsi ji našla.“

„Ano,“ přikývla Elénka a podala babičce Závoj. „Ale myslím, že ho teď nepotřebuju. Znám sama sebe lépe než kdy jindy.“

Od té doby byl palác opět otevřen světu jako místo, kam může kráčet každý, kdo hledá pravdu – a Elénka i s babičkou hlídaly cestu k němu. A pokaždé, když se někdo ztratil v háji trnů, zaslaly mu malé zářící semínko – semínko pravdy, které v srdci všech, kdo chtějí slyšet, ukáže tu správnou cestu.