Za sedmero horami a sedmero lesy, kde se les třpytí ranní rosou jako křišťál a kde ptáci zpívají tak líbezně, že i motýli tancují radostí, žil malý vílák jménem Mytránek. Měl křídla jako paví pírko, modrozelená s třpytivými flíčky, a srdce větší než jeho drobné tělo. Mytránek byl nejzvědavější vílák široko daleko a neustále se vydával do nových koutů lesa hledat ztracená semínka, sbírat střípky rosy nebo pomáhat skřítkům opravovat mechy a kapradiny.

Jednoho dne, když zrovna sbíral blyštivé lístky kapradí, narazil na ještěrku, jakou dosud nikdy neviděl. Byla zelená jako smaragd, a po hřbetě se jí táhly zlaté šupiny. Jmenovala se Zilka a měla velmi důležitou zprávu.

„Mytránku,“ začala Zilka a její oči se zaleskly strachem, „v Království Liliové koruny se děje něco hrozného. Královna Elvíra onemocněla a nikomu se nedaří ji uzdravit. Bez ní vadne nejen palác, ale celé kouzelné království. Květy zavírají své okvětní lístky a studánky mlčí.“

Mytránek vyděšeně zamával křídly. „Ale co můžeme dělat my? Jsme jen malé stvoření lesa.“

Zilka ho však ujistila: „Existuje lék, ale ten může najít jen ten, kdo má srdce čisté a odvahu větší než vlastní stín. Říká se, že hluboko v Jeskyni hvězdného ticha roste květ jménem Amiralis. Ten jediný může královnu uzdravit.“

Nečekaně se k nim připojila ještě někdo – malá lidská dívka jménem Maruška. Byla hrdinkou jejich blízké vesnice a mnohokrát ji víly viděly, jak se zastává zvířátek i pomáhá babičkám nosit vodu. Maruška náhodou zaslechla rozhovor pod starým bukem a srdce jí zaplála touha pomoci.

„Já půjdu s vámi,“ řekla odhodlaně. „Královnu Elvíru jsem jednou zahlédla, když v noci tančila na kopretinách. Musíme ji zachránit!“

A tak se vílák Mytránek, ještěrka Zilka a hrdinka Maruška vydali na dlouhou a kouzelnou cestu. Prošli Šeptajícím lesem, kde stromy mluvily v rýmovaných hádankách. Každý, kdo chtěl projít dál, musel jednu uhádnout.

Jedna stará lípa zašuměla:

„Z rána se třpytím,
v poledne mizím,
noc mě schová,
víš, kdo jsem já?“

Maruška se zasmála. „To je přece rosa!“

A stromy se usmály a otevřely jim cestu dál.

Dál šli přes Most ztracených paprsků, kde slunce nikdy nesvítí, pokud v srdci máš strach. Mytránek se trochu třásl, ale Maruška ho vzala za ruku a šeptla: „Neboj se, světlo nosíme v sobě.“ A v tom se most rozzářil a pustil je přes bezedné údolí ticha.

Když už měli nožky unavené a křídla ztěžklá, postavili si tábor pod obrovskou květinou, jež voněla po vanilce a pečených hruškách. Tady si poprvé odpočali a naslouchali příběhům Zilky, která jim vyprávěla o tom, jak kdysi v Jeskyni hvězdného ticha zpívali ptáci z jiného světa, ale od doby, kdy se královna rozstonala, i jejich hlasy utichly.

Druhého dne dosáhli staré kamenné brány se stříbrnou runou. Brána vedla do Jeskyně hvězdného ticha. Ale hlídal ji stín zvířete, co nemělo jméno, a jeho oči zářily jako dvě modré plameny.

„Kdo hledá květ Amiralis, musí obětovat sen ze svého srdce,“ zazněl hlas stínu.

Maruška váhala, ale pak přistoupila blíž. „Mým snem bylo být královnou, abych mohla lidem pomáhat. Ale pokud květ získám, pomůžu královně a tím i všem lidem. Stačí mi být dobrým srdcem, ne korunou.“

Stín kývl, rozplynul se a brána se otevřela.

Jeskyně byla tichá a temná. Jen jiskřičky ve stěnách se leskly jako hvězdy. V její nejhlubší části mezi krápníky stál květ. Byl to Amiralis. Vypadal jako kombinace všech barev duhy, rozkvétal v rytmu srdce a voněl po naději a jaru.

Maruška ho něžně utrhla, a v tu chvíli se jeskyně rozzářila. Hvězdy zaskotačily po stěnách a z dáli se ozval zpěv ptáků, kteří dlouho mlčeli.

Cesta zpět byla rychlá. Všechno živé v lese jako by mladlo a radovalo se. Když dorazili do Království Liliové koruny, našli královnu Elvíru bledou a slabou, ale přesto s laskavým úsměvem na rtech.

Maruška přistoupila, položila květ do její náruče a šeptla: „Toto je dárek od lesa a od srdce.“

Jakmile se květ dotkl královnina srdce, začal zářit teplým světlem. Královna se usmála, otevřela oči a celá komnata se zaplnila jemnou vůní květu.

„Děkuji vám,“ pronesla hlasem, který byl jako zvuk zvonečků. „Díky odvaze, laskavosti a přátelství jste nejen zachránili mne, ale pomohli znovu rozhýbat celý magický svět.“

Na její slova se les probudil v ještě větší kráse. Motýli tančili ve dvojicích a zpěv ptáků byl slyšet až za hranice říše.

Královna Elvíra uspořádala oslavu, kde se zpívalo, tančilo a snilo. Mytránek dostal křídla z plamenných okvětních lístků, Zilka byla jmenována První Poselkou lesních zpráv a Maruška obdržela zlatý náhrdelník ve tvaru kvítku Amiralis, který jí pokaždé zavoněl, když si vzpomněla, proč je důležité být statečný a laskavý.

Od té doby království znovu kvetlo. A kdo ví – třeba někdy, úplně potichu, zaslechnete, jak probíhající ještěrka zpívá písničku o jedné lidské hrdince, vílákovi a kvítku, co umí zachránit svět.