V jednom malém království, obklopeném hlubokými lesy a vůní rozkvetlých luk, stál dům. Nebyl velký ani honosný, ale měl okna s modrými okenicemi, střechu pokrytou mechem a zahradu tak barevnou, že kolemjdoucí často zastavili, aby se podívali. V tom domku bydlel hodný stařeček jménem Matěj. Měl šedivé vlasy, laskavý pohled a ruce ztvrdlé prací. Celý život se staral o svou zahrádku a o velkou, rozložitou hrušku, která stála uprostřed dvorku.

Matěj neměl nikoho kromě své zahrady, starého kocoura Filoména a veliké spíže plné sušeného koření. Byl to bylinkář a vařil čaje, masti i vonná kadidla pro lidi z okolí. Každý, kdo přišel, dostal radu, milé slovo a trošku koření na štěstí.

Jednoho chladného rána Matěje probudil podivný kukot. Vylezl z postele, hodil na sebe vlněný kabátek a vyšel ven. U hrušky stála malá dívka, rozcuchaná, s očima velkýma jako hruškové listy.

„Kdo jsi, děvčátko?“ zeptal se.

„Jmenuju se Lída,“ hlesla dívka. „Ztratila jsem se v lese a hruška mě přivedla sem.“

Matěj se usmál a pohladil ji po vlasech. „Hruška tě přivedla? Tak to musíme poděkovat. Pojď dovnitř, zahřej se.“

Lída se usadila u ohně, dostala teplý čaj z lípy a šalvěje a povyprávěla svůj příběh. Pocházela z vesnice za Kořenovým lesem, ztratil se jí bratr Filip, šel sbírat houby a domů se nevrátil. Hledala ho celou noc, až došla k hrušce, která začala tiše šumět, jakoby jí šeptala kudy jít. A šla.

Matěj chvíli mlčel, pak zvedl oči k ochořeným větvím hrušky.

„To není obyčejná hruška. Jednou jsem ji zasadil, když mi bylo dvanáct. Slíbil jsem jí, že se vždy budu starat o ty, kdo bloudí. Ona teď asi volá o pomoc, Lído. Něco se děje.“

Matěj sáhl do skříňky a vytáhl starou plechovou dózu. Byla plná zvláštního koření, barevného a voňavého, s papírovými štítky psanými kaligrafickým písmem: *Časoprach, Sluneční paprika, Měsíčkový pepř*. Každé mělo jinou moc, a Matěj je opečovával po celý život.

„Půjdeme hledat Filipa. Ale budeme potřebovat pomoc,“ pronesl a hodil do ohně špetku hvězdového anýzu. Plamen vyšlehl do výšky, ozvalo se zahučení a v komíně zazněla píseň.

Když oheň dohořel, na prahu už čekala malá postava v kabátku z listů. Měla zelené oči a růžové tváře.

„Jsem Kořínka,“ řekla, „a služebně vedu Hluboko-Kořenový les. Dostala jsem výpar, že někdo ztracený přešel do Stínu. Musíme spěchat!“

Kořínka vysvětlila, že v lese jsou místa, která se za běžného dne neotevřou. Je třeba špetky kouzelného koření a dobrého srdce. Matěj sbalil vak, Lída si uvázala šátek kolem krku, a společně s Kořínkou se vydali do lesa.

Les brzy zhoustl. Stín se plazil mezi větvemi a hrál si s větrem. Ptáci ztichli a kolem se linula vůně divokých hub a vlhké hlíny. U velkého zdobného kmene, popsaného runami, se Kořínka zastavila.

„Tady je vstup do Stínu. Ale projít mohou jen ti, kdo nesou světlo v sobě.“

Matěj rozvázal váček a z něj vytáhl oranžovou kuličku – Sluneční papriku. Když ji rozlomil, ozářila vše kolem měkkým světlem. Kmen poklesl, otevřel se jako vrata a ukázal tunel obrostlý lišejníkem.

Uvnitř Stínu čas běžel jinak. Minuty byly dny a dny byly chvíle. Cesty se točily jako vlny a každý krok byl zkouška. Lídu přepadl smutek, jaký dosud nepoznala. Viděla stín svého bratra, jak ji nepoznává, jak odchází pryč. Slabě zavzlykala – „Filip!“

Matěj se zastavil a usedl. Z kapsy vytáhl Lesní tymián. Posypal jím zem, ze které začali růst drobné kvítky. Každý vykvetl do barvy jedné vzpomínky – jablečný koláč s maminkou, táborák s kamarády, slunečné odpoledne s bratrem Filipem.

Vzpomínky pomohly. Lída vzdychla, zvedla oči a viděla dál. U velkého kamene spatřili chlapce. Byl bledý, oči zastřené jako zrcadla pokrytá prachem.

„Filipe!“ zavolala Lída a běžela k němu. Ale jakmile ho chtěla obejmout, chlapec ucukl. „Neznám tě… ty jsi jen další stín.“

Kořínka se zachvěla. „Ztratil jméno. Bez něj nezná sám sebe. Jména se tady rozpadají, jako listy v zimě. Můžeš ho získat zpět, ale jen pomocí Kořene Pravdy.“

Matěj věděl, co to znamená. Kořen Pravdy roste jen v srdci lesa a chrání ho Strážce Hlubiny – pradávná bytost, která zkouší ty, kdo něco hledají. Vydali se tedy hlouběji, strom od stromu, mech pod nohama houžil jako houšenka. Nakonec dorazili k otevřenému jezírku, kde hladina byla černá jako noc. Naproti nim seděla postava bez tváře. Vlasy splývaly do vody a z těla jí rostly kořeny.

„Hledáte Kořen Pravdy?“ zaduněl hlas.

„Ano,“ odpověděl Matěj. „Abychom navrátili jméno chlapci, který se ztratil ve Stínu.“

„Žádný klíč se nevrací zcela. Dar za dar. Pravdu dostanete, ale musíte za ni obětovat své největší koření.“

Matěj sáhl do brašny a pomalu vytáhl nejcennější směs – Koření Naděje. Uchovával ho pro chvíli nejistoty, kdy se srdce zalekne.

„Beru to,“ řekl tiše.

Strážce pokynul a z vody vyplul kořen, stříbrnozelený, voněl po jasmínu a večerní rose. Kořínka ho vzala a opatrně přiložila k Filipovu čelu.

Chlapec sebou cukl.

„Li… Lído?“

A najednou ho poznal. Oči se mu rozjasnily, dech se prohloubil a padl sestřičce do náruče. Lída se rozplakala štěstím, Matěj spokojením, že pravda našla cestu zpět.

Vrátili se k hrušce. Byla svěží, listy jí šuměly jako písnička a na větvi se houpaly tři nové plody – zlaté, hladké, nového života plné.

Matěj do konce života vyprávěl jejich dobrodružství dětem, které chodily pro koření a radu. A hruška dál ukazovala cestu těm, kdo zabloudili – protože kde rostou srdce a vůně, tam les nikdy nezhasne.