V dávných dobách, v krajině ukryté za mlžnými horami a hlubokými lesy, stála vesnička jménem Větrosoj. Lidé tam žili pokojně, obdělávali půdu, zpívali písně a vyprávěli si pohádky u večerního ohně. Nad vesnicí se rozkládal temný hvozd, kam se nikdo neodvažoval vstoupit. Říkalo se, že v něm žije čarodějka, mocná a zlá, které se všichni báli.

Nikdo ji však už dlouhá léta neviděl. Jen starý kronikář Hruboslav vyprávěl, že kdysi dávno čarodějka přiletěla z neznámých krajů s křídly většími než plachta větrného mlýna. Kde se vzala, tu se vzala, zavítala do jejich kraje a hledala místo, kde by mohla uplatnit svou moc. Ale lidé o ni nestáli. Nebyli krutí, jen opatrní. A tak se čarodějka usídlila hluboko v lese, kde pomalu rozkvétalo její temné království.

Jednoho dne se zničehonic obloha zatáhla, slunce zhaslo za těžkými mraky a od lesa se do vesnice přihnala nenadálá bouře. Stromy sténaly pod náporem větru a vichřice porážela komíny. A v tu chvíli do návsi vkročila neznámá dívka. Byla krásná, ale smutná. Vlasy jí splývaly až k pasu, a co bylo nejdivnější – na zádech měla složená bílá křídla.

„Pomozte mi,“ zašeptala, „čarodějka mě zaklela. Je zlá a chce mě změnit na ptáka navěky.“

Jmenovala se Lýlie a byla to dívka z dalekých planin, kterou čarodějka zajala, když putovala sama lesem. Křídla jí narostla až po vyslovení kletby. A co hůř – každý den se více a více proměňovala. Brzy prý ztratí hlas a slova a zůstane jí už jen ptačí zpěv.

Lidé ve vesnici nevěděli, jak jí pomoct. Ale patnáctiletý chlapec jménem Vojta, který měl srdce odvážnější než horští orli a touhu poznat svět, se zvedl a prohlásil: „Já půjdu za čarodějkou. Najdu ji a zlomím kletbu.“

Rodiče ho odrazovali, kronikář bručel, že to je výprava na smrt, ale Vojta se nedal. Vzal si jen uzlíček s chlebem a sýrem, přivázal si otcovu dýku ke kalhotám a vyrazil do lesa – za Lýlií, za odpovědí, za kouzlem.

Les byl tichý, až strašidelný. Stíny se plazily mezi stromy, ozývalo se kukaččí houkání a listí šustilo, jako by šeptalo dávné příběhy. Vojta šel kupředu a cestou si zpíval, aby zahnul strach. Najednou však ucítil mrazení v zátylku. Něco ho sledovalo.

Ze stínů vystoupil černý havran. Měl oči lesklé jako uhlíky a zlehka mu usedl na rameno. „Hledáš čarodějku?“ zahřábl. „Znám cestu. Ale nic není zadarmo.“

Vojta, překvapený, polkl. Ale havran pokračoval: „Dám ti kouzelné pírko. Když jej sevřeš v ruce a vyslovíš jméno Lýlie, ukáže ti cestu. Ale pozor – jen třikrát můžeš pírko použít. Pak se jeho kouzlo vytratí navěky.“

Chlapec pírko přijal, poděkoval a pokračoval v cestě. Jakmile vyslovil Lýliino jméno, pírko se rozzářilo zlatým světlem a zavířilo směrem k severu. Cesta ho vedla k vodopádu, pak přes zřícený most a nakonec ke stromu, který měl kmen pokrytý runami.

Tam na něj čekala první zkouška. Strom promluvil: „Kdo chce projít, musí obětovat něco, čeho si váží nejvíc.“

Vojta dlouho přemýšlel. Sáhl do kapsy a vytáhl kamínek – byl to dárek od matky, kterou měl rád. Nosil ho vždy u sebe. Ztěžka ho položil na kořen stromu a strom s tichým zavrněním uhnul ze cesty.

Pak přišla druhá zkouška – jeskyně zrcadel. V každém zrcadle se Vojta viděl jinak: jeden obraz byl zbabělý, druhý pyšný, třetí plný zloby. Musel projít kolem tak, aby pohlédl jen na ten, kde byl sám sebou – odvážný, ale pokorný. Když uspěl, jeskyně se rozplynula a odhalila údolí zahalené mlhou.

Tam, na kopci z temného kamene, stál hrad čarodějky. Mraky kolem kroužily jako draci a blesky mu olizovaly věže. Vojta pevně sevřel zbývající pírko a znovu řekl jméno Lýlie. Kouzlo ho dovedlo až k bráně.

Čarodějka, vysoká postava v plášti z vraního peří, na něj čekala. Její hlas byl jako led: „Přišel jsi zachránit tu s křídly? Tak ať! Zahrajeme si hru: tři hádanky, tři šance. Neuhodneš – staneš se ptákem navěky. Uhodneš – Lýlie je volná.“

Vojta přikývl a hádanky začaly.

První: „Co roste bez kořenů, stoupá vzhůru a nemá list?“
Vojta řekl: „Kouř.“
Čarodějka se zamračila.

Druhá: „Má to čtyři nohy, když spí, dvě když jde a tři když je staré?“
Vojta chvíli váhal, pak se usmál: „Člověk.“

Čarodějka zařvala vztekem, ale pak se uklidnila. „Poslední. Co je silnější než meč, rychlejší než oheň, ale o něj lehce přijdeme?“
Chlapec se zamyslel. Pak řekl: „Důvěra.“

Ticho. Hrad se začal chvět. Kameny padaly z věží a kolem se rozprskla světla. Čarodějka zaúpěla, vrátil se jí vlastní odraz a prasklo jí kouzlo v rukou – její moc mířila zpět k ní. A v tu chvíli se rozpadla na hejna ptáků. Každý z nich odletěl jinam – malý, svobodný, bez zloby.

Vojta vběhl do síně. Tam seděla Lýlie, napůl dívka, napůl pták. Jakmile se na něj usmála, křídla opadla jako listy ze stromu a její lidská podoba se vrátila. Kletba byla zlomena.

Společně se vrátili do vesnice. Lýlie zůstala, naučila se pěstovat květiny a vyprávět děti o kouzlech a dobrodružství. Vojta se stal strážcem lesa, ale nikdy nezapomněl na zrcadla, hádanky a čarodějku, která kvůli svému smutku a chtivosti téměř zničila celý kout světa.

A lidé ve Větrosoji? Ti už se nebáli temného hvozdu, protože věděli, že i v nejhlubším stínu se občas ukrývá světlo – stačí ho jen najít.