V jednom kouzelném království, daleko za devatero kopci a desatero řekami, stál vysoký palác, jehož věž sahala až k oblakům. Palác celý voněl po perníku, protože ho král nechal postavit z perníkových kvádrů, medových trámů a cukrového zdobení. Slunce se o něj každý den opíralo svou teplou dlaní a lidé z celého kraje se sjížděli, jen aby ho spatřili. Ale v té nejvyšší věži paláce byla ukryta zvláštní zahrada a v ní rostla jediná, zázračná mrkev.

Tato mrkev nebyla jen tak ledajaká. Měla zlato-oranžovou barvu, zářila ve tmě a kdo z ní kousek ochutnal, získal schopnost porozumět řeči zvířat. Král ji střežil jako největší poklad a říkalo se, že jen ten, kdo má čisté srdce a nebojí se nebezpečí, může do věže vstoupit a mrkev spatřit.

V malé vesnici u lesa žila holčička jménem Eliška. Měla pihovatý nos, zrzavé vlasy spletené do dvou copánků a byla zvědavá jako lištička. Její největší kamarád byl králík Bobek, kterého zachránila, když ještě byl malý a zaklíněný v trní. Eliška s Bobkem rozuměla všemu, co říkal, i když neměla zázračnou mrkev – zkrátka si rozuměli srdcem.

Jednoho dne, když Eliška zrovna plela zahrádku, se z nebe snesl stříbrný lístek a přistál přímo před ni. Na lístku bylo napsáno: *„Perníkový palác volá. Mrkev je v nebezpečí. Jen ten, kdo je veden srdcem, může ji zachránit.“*

Eliška oči rozšířila údivem, otočila se na Bobka, který vážně přikývl, a řekla: „Musíme jít, Bobku. Někdo potřebuje pomoc!“

A tak se vydali na cestu. Šli polemi, brodili se potokem, přespali pod hvězdami a čelili mnoha kouzelným podivnostem. V Čarolesu je zkoušel zpívající strom – když na něj neodpověděli zpěvem, odmítl je pustit dál. Eliška však zazpívala písničku, kterou jí maminka zpívala před spaním, a strom se pousmál, otevřel dutinu a nechal je projít.

Dále museli přecházet přes most, který se zvedl vždy, když někdo neřekl pravdu. Před mostem stál skřítek Vravílek, který se ptal: „Proč chceš dál jít, děvče? Nechceš si raději vyčesat vlasy a vrátit se domů?“ Ale Eliška se ani na vteřinu nezapochybovala a řekla: „Jdu zachránit něco důležitého, ne kvůli sobě, ale protože to cítím v srdci.“ Most se poklonil a pustil je dál.

Nakonec došli až ke vchodu do perníkového paláce. Všude to vonělo po skořici, badyánu a medu. Eliška se chtěla hned zakousnout do trámu, ale Bobek ji zarazil. „Pozor! Ne všechno, co voní sladce, je dobré k jídlu.“

Dveře paláce byly zavřené, ale jakmile se Eliška dotkla kliky ve tvaru mrkve, ozvalo se hlasité *klik*, dveře se samy otevřely a vydaly jejich návštěvníky do nitra perníkového divu.

Uvnitř byl palác prázdný, tichý a tajemně potemnělý. Šli dlouhou chodbou, lemovanou perníkovými obrazy bývalých králů, až došli k točitém schodišti, které vedlo do věže.

„Cítím, že něco není v pořádku,“ zašeptal Bobek a Eliška jen přikývla.

Vylezli až na samotný vrchol věže, kde našli zahradu. Ale místo zázračné mrkve tu byla jen díra v zemi a kolem ní roztahané kousky slámy.

„Někdo ji ukradl!“ vykřikla Eliška. V tu chvíli se ozvalo spiklenecké smíchání – za jedním z perníkových květináčů se objevila čarodějnice Škvíra, drobná postava se špičatým nosem a kostěnými brýlemi.

„Ach, myslela jsem si, že někdo dorazí!“ zaskřehotala. „Ta mrkev je má a nikomu ji nevrátím. Za chvíli jí udělám polévku a budu rozumět všem zvířatům a ovládnu celý les!“

Eliška udělala krok dopředu: „To nesmíš! Tohle není jen nějaká mrkev, je to dar pro všechny, kdo naslouchají přírodě!“

Čarodějnice se rozesmála jako rezavý kotel. „A co mi v tom chceš zabránit, copatá holčičko s králíčkem?“

Ale v tu chvíli Bobek vyskočil na její nůši, kterou měla za zády, a začal z ní tahat svazky kořenů, bylinek a nakonec i zázračnou mrkev, která se třpytila jako hvězda.

„Ne! Vrať mi to!“ zaječela Škvíra a snažila se na něj dosáhnout.

Eliška v tu chvíli vytáhla ze své kapsy malou lahvičku, kterou jí dala lesní sova Poupě během jejich cesty – byla tam kapka rosy z nejvyššího listu dubu. Eliška ji rozbila o zem. Vůně lesa se rozplynula a místnost zalilo zelené světlo. Čarodějnice se zarazila, její tvář se změnila a z jejich očí zmizela zlost.

Z ničeho nic se před nimi už nestála stará babizna, ale unavená žena. Sklesla si na zem a řekla: „Chtěla jsem si jen popovídat s ptáky… byli mými jedinými přáteli před mnoha lety. Ale nechala jsem se pohltit mocí.“

Eliška se na ni usmála. „Můžeš si s nimi povídat, i bez magie. Stačí naslouchat a mít dobré srdce.“

Všichni přikývli. Škvíra tedy vrátila mrkev zpět na své místo v zahradě, která se najednou zazelenala ještě více než předtím. Mrkev se zasvítila jako měsíc a znovu začala růst.

Jako poděkování se celý palác rozzářil, všichni obyvatelé, kteří byli zakletí do perníkových stěn, se probudili a začali tančit z radosti. Král, který se proměnil v hodiny, se opět postavil na trůn, ale trval na tom, že Eliška dostane první místo mezi rádci.

Eliška si ale řekla, že se chce vrátit domů. „Budu ráda, když zůstaneš přítelkyní lesa,“ řekl král, „a kdykoli pocítíš světlo v srdci, dveře paláce se ti samy otevřou.“

Eliška se vrátila do své vesnice s Bobkem po boku a od té doby se stala vypravěčkou pod hvězdami. Děti naslouchaly jejím příběhům o cestě za mrkví, o zpívajícím stromu a o čarodějnici, co zapomněla, jaké to je jim naslouchat.

A mrkev ve věži? Ta tam rostla dál, střežená ne silou, ale laskavým srdcem všech, kdo do něj vstoupili.