V hlubokém srdci Starého lesa, kde větve stromů šeptají tajemná slova a vítr si hraje s korunami jako s harfou, stálo pradávné bludiště. Nebylo to obyčejné bludiště z kamenných stěn nebo stříhaných keřů. Jeho zdi byly tvořené živým, stále se měnícím porostem, a měly vlastní vůli. Právě to bludiště střežilo cestu k věčnému plameni, ohni, jehož moc dovedla uzdravit vše živé i neživé.

Vypráví se, že kdysi dávno to byla obyčejná stezka vedoucí z vesnice k prastarému chrámu. Ale jednou přišla mocná bouře. Z ní povstal čaroděj Varnor – vysoký stařec s holí z meteoritového železa a očima jako dvě tmavé studny. Měl moc ovládat živly a vytvořit svět podle svého přání. Když dorazil k chrámu, chtěl si věčný plamen přivlastnit, ale porušil prastarý zákon rovnováhy. Les, jako by ho to rozhněvalo, se vzepřel.

Varnor však nebyl hloupý. Uvědomil si, že pokud se chopí veškeré moci, zničí tím sám sebe. Proto kolem chrámu vyčaroval bludiště, do něhož nikdy nevkročil, a schoval se do věže z černého kamene, odkud dohlížel na svět a čekal, až se bludiště otevře pro někoho, komu podle dávných proroctví náleží přístup k věčnému plameni.

V té době žila v nedaleké vesničce dívka jménem Milena. Byla to tichá, snivá dívka, která si nejraději povídala s větrem. Věřila, že vítr mluví – někdy šeptá, jindy se směje, a občas i zpívá smutné písničky. Lidé ji považovali za trochu podivínskou, ale dobrosrdečnou. Její babička, známá vědma Lenuška, jí často vyprávěla o čaroději Varnorovi, o bludišti a o věčném plameni.

Jednoho dne, když Milena sbírala květiny na okraji lesa, vítr zesílil. Zavanul tak prudce, až jí utrhl květinu z rukou a zanesl ji hluboko do lesa.

„Sleduj mě,“ zahučel vítr zvláštním tónem. A Milena, ač maličko ustrašená, mu poslechla.

Šla dál a dál, dokud se před ní neobjevila zelená stěna bludiště — živé, dechem dýchající keře, které svíraly stezku před ní.

„To je ono,“ zašeptal vítr.

Milena přistoupila blíž. Než stačila cokoliv udělat, keře se rozestoupily a vpustily ji dovnitř.

Bludiště bylo tiché, až na šepot listí a vzdálené mručení kouzel. Milena kráčela opatrně, všímajíc si, jak se chodby mění — někdy byly plné světla, jindy potemnělé, jako by jim zatahovala mraky nad hlavou sama obloha. Na každém rozcestí stály kamenné sochy se zavřenýma očima a rukama složenýma na prsou. Některé se pohnuly, jakmile kolem nich prošla, a drobně se jí uklonily.

Když se jí zmocnila únava a chtěla si odpočinout, objevil se jí sen. V něm stála její babička Lenuška, ale vypadala mladší a obklopovaly ji zářící květy.

„Musíš najít tři zkoušky: Kouzlo pravdy, Kouzlo odvahy a Kouzlo hlasu větru,“ řekla jí vědma ve snu. „Bludiště tě pustí dál, jen když projdeš všemi.“

Ráno, když se Milena probudila u kořenů velikého dubu, přemítala, co ta slova znamenají. Za chvíli se objevila první zkouška — chodba plná zrcadel. Každé ukazovalo jiného člověka, ale všechny vypadaly jako Milena. Jedna z nich se smála zle, jiná plakala, další stála pyšně a jiná se třásla strachem.

„Která jsi ty?“ pronesl hlas z neznáma.

Milena nevěděla. Chvíli stála, až si uvědomila, že všechny obrazy jsou částmi jí samotné. „Já jsem všechna tato jádra dohromady,“ odpověděla.

Zrcadla zmizela a před ní se otevřel další úsek bludiště. První kouzlo bylo splněno.

Druhá zkouška jí čekala u propasti. Most byl z oživlých větví, které se kolébaly ve větru, a hluboko pod nimi hučela voda.

„Jen ten, kdo se nebojí padnout, může přejít,“ zazněl další hlas.

Milena se bála výšek, ale zavřela oči a naslouchala větru. Uslyšela jeho zpěv – byl to uklidňující tón, jako když jí babička zpívala ukolébavky. Udělala první krok, pak další… Most ji unesl až na druhý břeh. Druhé kouzlo bylo splněno.

Třetí zkouška byla nejtěžší. Přistoupila ke kamenné bráně, nad níž viselo chuchvalce mraků. Všude kolem foukal vítr, ale zbrklý, rozčilený. V srdci brány stál čaroděj Varnor s očima jako bezedné noci.

„Proč přicházíš?“ zeptal se chladně.

„Chci pomoci svému kraji,“ řekla Milena a přistoupila blíž. „Ale především chci, abys vítr nechal zpívat, tak jak zpíval kdysi, než jsi ho spoutal.“

„Vítr zpívá jen těm, kteří ho slyší,“ odpověděl čaroděj.

„Já ho slyším,“ šeptla Milena.

A tehdy zavál vítr tak silně, že znovu rozezpíval samotný kámen. Brána se otevřela a Milena vstoupila do chrámu, kde zářil věčný plamen – modrý a klidný, jako letní obloha.

Plamen s ní promluvil beze slov a naplnil její srdce silou. Nepocítila ani pýchu, ani strach, jen klid a pochopení. V tu chvíli čaroděj Varnor upustil svou hůl — poznal, že našel někoho, kdo byl světlem v temnotě.

Bludiště se rozestoupilo a celý les se rozzářil. Vítr si znovu zpíval svobodně, jeho melodie kolébala stromy a vířila pavučiny v ranním slunci.

Milena se vrátila do vesnice, ale její srdce zůstalo navždy spojeno s větrem. Když lidé onemocněli nebo byli zoufalí, vítr je zanesl do chrámu. A věčný plamen je uzdravoval – ne jen tělo, ale i duši.

A čaroděj Varnor? Přestal být vládcem, stal se strážcem. Sedával u vstupu do chrámu a vyprávěl poutníkům příběh o dívce, která slyšela vítr.

Tak se les stal znovu místem písní a svět se vrátil do rovnováhy.

Od těch dob, když se mezi stromy rozezní tichý zpěv větru, děti ze vsi si šeptají: „To Milena zase mluví s listy.“ A možná mají pravdu.