Za hlubokým lesem a za třpytivým potokem, který zpíval svým cinkavým hlasem mezi kamínky, stál osamělý dům. Nebyl to obyčejný dům – měl na střeše věžičku, která byla tak vysoká, že se téměř dotýkala mraků. Lidé z nedaleké vesnice ji viděli z velké dálky a říkali jí Švitořivá věž, protože když foukal vítr, cinkot zvonku na její špičce se rozléhal široko daleko jako smích ptáků.

V tom domě bydlela malá holčička jménem Maruška se svou babičkou. Dům byl starý, ale pevný, se zelenými okny a dveřmi, které vrzaly jen trošku, a s dřevěnými trámy, o které si Maruška často zakopávala, protože si pořád hrála a snila. Babička byla moudrá a dobrá, vždycky věděla, jak uvařit dobrou polévku a večer vyprávěla Marušce kouzelné pohádky. Ale nejvíce si cenila jedné staré knihy, kterou měli schovanou ve skřínce pod schody – říkala jí Kniha Stříbrné kapky. Kniha byla zvláštní, podle babičky prý uměla občas odpovědět na otázku, ale jen když byla položená s láskou a mysl byla čistá jako horská voda.

Jednoho dne, když Maruška venku krmila slepice, spatřila podivnou husu – byla větší než ostatní a její peří se lesklo jako voda na slunci. Plavala si v kaluži u studny, klidně a důstojně, jako by místo vody proplouvala hladinou jezera. Maruška zavolala babičku a obě tu husu pozorovaly. Husa naklonila hlavu, vzhlédla k věžičce a pak ke dveřím domu, jakoby věděla, kam jít chce.

„To není obyčejná husa,“ zamručela babička, přitáhla si šátek pevněji kolem ramen, „něco začíná.“

Večer nemohly obě usnout. Kolem domu se ozýval šepot deště, i když obloha byla plná hvězd. A pak – z ničeho nic – se v noci rozezvučel zvoneček na vršku věžičky. Ale nefoukal vítr.

Maruška vstala, oblékla si plášť a opatrně vyšplhala po schodech až nahoru do věžičky. A tam, u maličkého okénka, seděla ta husa. Její oči nebyly obyčejné – měly barvu jezerní vody a hloubku jako studánka, ve které se zrcadlí měsíc. Zahleděla se na Marušku a tiše promluvila.

„Dům je strážcem vody a věžička je jejím klíčem,“ řekla tichým, melodickým hlasem. „Ale kdosi prolomil hráze kouzelné říčky a voda zmizela. Pokud ji nenajdeš, promění se zem v prach a věžička se rozpadne. Já ti pomohu, ale musíš být odvážná.“

Maruška byla zaskočená, ale cítila, že ta husa nelže. Potichu řekla: „Pomůžu. Ale kam mám jít?“

„Za tajemstvím se nechodí nohama, ale srdcem. Ptej se knihy.“

A tak Maruška spěchala dolů a otevřela Knihu Stříbrné kapky. Položila na ni ruku, zavřela oči a v duchu poprosila: „Prosím, ukaž mi cestu k vodě, která zmizela.“

Stránky se samy otočily a zastavily se u obrázku lesního jezera obklopeného vysokými kapradinami, uprostřed nějž se vznášel ostrůvek se zlatým pramenem. Vedle obrázku stála čtyřveršová hádanka:

*Hledáš-li vodu, co prýští dál,
hledej tam, kde stín má tvar korál.
Každý den stoupá a každý noc klesá,
v jeho srdci se voda schovává tiše a zcela.*

Maruška chvíli přemýšlela. Stín, který stoupá a klesá? „To je přeci měsíc!“ zvolala. A tak se spolu s husou vydala na cestu. Babička jí sbalila uzlíček s chlebem, sýrem a malou lucerničkou, která svítila, i když vítr fučel nebo byla tma jako ve sklepě.

Putování je vedlo přes lesy, přes řeky a bažiny, až dorazily k jeskyni, kterou prý kdysi dávno stvořil měsíc sám svými stříbrnými dlaněmi. Na stěnách jeskyně se leskly krystaly a uprostřed ní stál jezerní pramen – ale vyschlý. Nad ním stál temný stínovlasý muž v plášti z nočního nebe. Mračil se.

„Jsi-li přišla hledat vodu, jsi hloupá,“ zasmál se. „Vodu jsem schoval. Lidé si jí nevážili. Jen si brali, a nic nevraceli.“

Maruška se nesnažila hádat. Jen se mu do očí podívala a tiše řekla: „Ale voda je život. Bez ní nebude svět. My se poučíme. Já se poučím.“

Muž chvíli mlčel. Potom si povzdechl a ukázal na stříbrnou mušličku ležící mezi kameny: „Vrať ji tam, kde pramen vyvěrál. Pokud máš v srdci naději, voda se vrátí.“

Maruška vzala mušličku, položila ji na dno pramene, a zhluboka se nadechla. Husa zvedla křídla a vznesla se nad pramen. A v ten okamžik zazářilo světlo, jako by měsíc spadl dolů a políbil zem. Z mušle vyšplíchla první kapka. Pak druhá. A nakonec celý proud, který se s radostným zurčením rozběhl dolů krajinou.

Pramen začal žít. Voda tekla do řek, do studní, do lesních tůní. Vše, co usychalo, ožívalo. Stromy si šeptaly mezi sebou, květiny kvitly a svět se opět nadechl.

Maruška s husou se vrátily domů. Zvoneček na věžičce zazvonil radostí a celá vesnice měla co oslavovat. Od té doby si lidé začali vody vážit – nosili jí květiny, děkovali jí, když pili, a učili se rozumět jejím hlasům.

A husa? Tu už nikdo napříště neviděl, ale vždy, když přišla rosa, její stopy vedly k věžičce a zase zpět do lesa. A knihy pod schody se nikdo nebál – od těch dob už odpovídala s radostí, protože věděla, že svět se naučil poslouchat.