V hlubokém lese, schovaném mezi vysokými smrky a hebkým mechem, žil malý vílák jménem Elvírek. Byl to nezbedný, ale dobrosrdečný tvoreček s průsvitnými křidélky a zeleným kloboučkem, který si sám uplácal z listu lesní kapradiny. Víláci jsou od přírody opatrní, málokdy se míchají do věcí větších než oni sami – ale Elvírek byl jiný. Toužil po dobrodružství a snil o tom, že jednou zachrání les před něčím opravdu zlým.

Jednoho podzimního dne, když se mlhy válely mezi stromy a listí pod nohama tiše šustilo, připlížil se do lesa stín. Temný závoj, chladný a tichý jako zámek bez oken, se začal plížit mezi stromy. Každé místo, kam sáhl, ztrácelo barvy – kapradiny šedly, květiny zvadly a ptáci umlkli. Les byl nemocný.

Starší víly svolaly sněm. Pod nejvyšším stromem, dubem paměti, se sešly všechny lesní bytosti – skřítci, lesní duchové i zvířata. Mluvila nejstarší víla – paní Mýra, jejíž křídla byla stříbrná jako mlha a hlas jemný jako vítr mezi lístky.

„Les je zastřen závojem zla,“ pravila vážně. „Někdo probudil Stínovou paní, která spí pod starou horou už tisíc let. Jestli se z oparu stane mlha a z mlhy tma, vše živé v lese zahyne.“

Lesní bytosti se zachvěly. Nikdo se neodvážil ozvat, až na malého Elvírka.

„Já ji zastavím!“ zvolal, až mu zčervenaly uši. „Najdu cestu, jak závoj prolomit, a přinesu světlo zpět!“

Všichni se na něj překvapeně podívali. Mýra se usmála, jako by na tu chvíli dlouho čekala.

„Dobře, Elvírku. Jestli chceš přinést světlo, musíš najít svíčku srdce – plamen, který hoří jen pro ty, co mají odvážné srdce a čistou mysl. Je hluboko ve Stříbrné jeskyni, střežená sovím duchem.“

A tak vílák vyrazil na cestu. Skákal přes potoky, prodíral se houštinami a nebál se ani nočních stínů. Po cestě mu pomáhali ti, kterým kdysi sám pomohl – ježek, kterého vyprostil z trní, nebo zajíc, kterému donesl kvůli zraněné noze mrkev do nory.

Po dlouhých dnech putování dorazil ke Stříbrné jeskyni. Vchod byl zarostlý lišejníkem a hlídala ho obrovská bílá sova s očima jako měsíc.

„Kdo přichází pro svíčku srdce?“ zahoukala.

„Jsem Elvírek, vílák z Jižního háje,“ řekl statečně. „Přišel jsem zachránit les.“

Sova se na něj dlouho dívala, jako by viděla skrze něj. Poté roztáhla křídla a odstoupila stranou.

Jakmile vešel do jeskyně, světla ubývalo. Jen malinké drahokamy na stěnách tlumeně zářily. Uprostřed na podstavci z mramoru stála drobná svíčka. Neplála, a přesto k ní Elvírek cítil teplo.

Když ji vzal do rukou, poznal, že jí musí rozžehnout. Ale neměl oheň – žádná zápalka, zázračný plamen, nic.

Sedl si tedy před svíčku a zavřel oči.

„Jestli mám čisté srdce, a jestli si přeju dobro, pak ať se tato svíčka rozhoří,“ zašeptal.

A najednou – plamínek! Malý, zlatý, ale silnější než jakýkoli jiný. Osvítíl jeskyni a zahřál Elvírkovi líčka.

Svíčka ho sama vedla zpět, světlo jí zářilo i přes svinuté větvě a temné stíny. Když dorazil zpět do lesa, už byl celý přikrytý závojem zla. Bylo ticho. Stromy se nehýbaly, nic nezpívalo.

Elvírek se postavil na nejvyšší kámen uprostřed paseky a zvedl svíčku do výšky.

„Závoji zla, tma není tvůj domov! Dej prostor světlu!“

Plamen svíčky vzplál naplno, a světlo se rozlilo široko daleko jako řeka medu a zlata. Závoj se trhal, syčel a prchal, jakoby ho světlo pálilo. Listí znovu zezelenalo, ptáci začali zpívat a květiny otevřely svá poupata. Les ožil.

Ale závoj se neskrýval jen nad lesem – měl své srdce, hluboko v jeskyni pod horou. Tam spala Stínová paní. Teď se probudila. Svíčka jí vzbudila, a zlost jí rozdmýchala jako vítr uhlíky.

Stínová paní byla krásná, ale ledová. Měla oči jako noc bez hvězd, a plášť utkaný z tmy samotné. Vyšla z hory s výkřikem: „Mé stíny nesmaže ani deset sluncí!“

Elvírek se nebál. Přistoupil k ní, svíčku v ruce.

„Tvé stíny nejsou skutečné, Stínová paní. Jsou to strachy, které si lidé i bytosti nosí v srdci. Já svůj strach přijal – a proto mě neovládáš.“

Stínová paní se zastavila. Nezlila se, jen tiše šeptla:

„Kdo se podívá do mého závoje, uvidí svou bolest. Ty jsi se podíval – a nalezl světlo.“

A svinula si plášť kolem těla. „Tma nemá moc tam, kde je láska a odvaha. Spím znovu.“

A pak zmizela.

Z lesa bylo cítit ulehčení. Bytosti vylezly z úkrytů, a všichni tleskali Elvírkovi. Dostal od paní Mýry křídla z jiskřící rosy – znak obránce lesa. A večer u ohně si víly zpívaly nové písně – o vílákovi, který nesl svíčku srdce a zlomil stíny odvahu slunce.

Od té doby, kdykoli les padne do mlhy, někdo potichu zapálí malou svíčku. A v zelené trávě se mihne stín kloboučku z kapradiny.