Kouzelník Vavřinec a tajemství koření pravdy

Published by

on

Uprostřed Šafránového údolí, kde louky voněly po skořici a řeky protékaly mezi políčky s hřebíčkem a kardamomem, žil starý kouzelník jménem Vavřinec. Měl dlouhý šedivý plášť, klobouk ozdobený sušenou badyánovou hvězdičkou a hůl, kterou si vyrobil sám z kořene kurkumového stromu. Vavřinec nebyl obyčejný kouzelník – jeho magie byla napojená na koření. Každé koření mělo jinou čarovnou moc a Vavřinec znal jejich tajemství lépe než kdo jiný.

Vavřinec žil sám ve věžičce z levandulových cihel na kraji lesa a do jeho domečku si často chodili vesničané pro pomoc – jednou pro lektvar proti nachlazení s hřebíčkem a medem, jindy pro mast proti bolení nohou z kmínu a majoránky. Ale nebylo to vždy tak klidné, protože z druhé strany lesa sídlila banda loupežníků, kteří záviděli vesnici její kořeněné bohatství.

Loupežníkům velel proradný černovous jménem Rudlav. Ten se doslechl o tom, že Vavřinec střeží nejvzácnější koření široko daleko – prastarou Skořici divů. Byla to malá zlatá kůrka, která podle pověsti dokázala uzdravit každé srdce, přivolat déšť i rozsmát nešťastného. Loupežníci zatoužili po jejích kouzlech a rozhodli se, že ji ukradnou.

Jednoho chladného rána se z lesa vyplížili tři loupežníci a potichu se přiblížili k věžičce. Vavřinec ale nebyl tak snadno překvapitelný. Na klice měl zavěšený provázek z máty, který když se pohnul, hned ho vzbudil vůní. Kouzelník rychle poznal, že se něco děje, a pomocí kousku sušeného rozmarýnu na chvíli nechal svůj domeček zmizet — jako by se rozplynul ve vzduchu.

Loupežníci běhali kolem místa, kde ještě před chvílí věž stála, a nechápali, co se stalo. Rozhodli se zatím odejít, ale slíbili si, že se vrátí lépe připraveni.

Vavřinec tušil, že to nebyl poslední pokus. Vyrazil proto do vesnice a svolal všechny obyvatele na náves.

„Přátelé, musíme být opatrní,“ pravil. „Skořice divů není jen moje. Pokud padne do špatných rukou, ublíží celé krajině. Potřebujeme místo, kde ji ukryjeme nejen před zloději, ale i před pýchou a chamtivostí.“

Stařenka Magda se zamyslela a řekla: „Co kdybychom s pomocí kouzelníkovy magie vytvořili nový druh koření, které bude jako zrcadlo – odhalí srdce toho, kdo se ho dotkne?“

„Výborný nápad!“ zvolal Vavřinec. „Smíchám pepř, který ostrým jazykem prozrazuje lži, s tymiánem, co posiluje poctivost, a trochou anýzu, jenž je přítel snů.“

Týden Vavřinec zkoumal, míchal, vařil a ochutnával. Nakonec vytvořil lahvičku se zázračným práškem, který neměl žádnou chuť, ale dokázal odhalit záměry každého, kdo k němu přičichl.

Mezitím loupežníci nelínili. Rudlav dali dohromady plán: „Když kouzelník skrývá Skořici divů, nedostaneme ji silou. Ale co kdybychom se vetřeli do jeho důvěry?“ A tak jednoho dne zaklepal na kouzelníkovy dveře muž v potrhaném šatu a s kloboukem přišitým k hlavě.

„Pane Vavřinci,“ žadonil muž, „slyšel jsem, že uzdravujete nemocné. Má dcerka Kačenka se nemůže smát od chvíle, co nám shořel dům. Pomůžete mi prosím?“

Vavřinec byl laskavý muž a jeho srdce se pohnulo soucitem. Ale než vyrazil, opatrně sundal ze své poličky nový prášek důvěry a nenápadně jej rozsypal po zápraží. Muž přešel práškem a jakmile se jej dotkl, začal jeho stín měnit tvar – místo muže se na zemi zjevila postava loupežníka s vousatým obličejem a špičatými botami!

„Ha! Podvodník!“ zvolal Vavřinec a mávl holí. Přivolaný vítr odnesl muže zpět do lesa a na jeho plášti vyrostly větvičky s chilli papričkami, které pálily každou lež, kterou od té doby vyslovil.

Rudlav ale nehodlal ustoupit. Vrhl se se svou bandou do útoku. Ale vesnice nebyla bezmocná. Na Vavřincovu radu všichni připravili své vlastní kořeněné obranné směsi – děti použily směs zázvoru a skořice, která vyvolávala takové lechtání, že zloději nebyli schopni bojovat, a ženy vytvořily oblak z mletého muškátového oříšku, ve kterém se každý lhář ztratil.

Nastala bitva koření. Rudlav dostal ránu perníkovým koláčem naplněným česnekovým krémem, až mu slzy vyhrkly. Nakonec samotný Vavřinec vystoupil a pronesl slova zaklínadla složeného z jmen všech svých oblíbených koření:

„Badyán, skořice i muškát k tomu, ať zlé úmysly ztratí svou cenu!“

Zazářil paprsek světla a všechna zbraň i výbava zlodějů se proměnily v sušené bobkový listy. Loupežníci utekli s plnými kapsami voňavého neštěstí.

Vesničané slavili celé tři dny. Pekli medovníky, vařili kořeněný punč a tančili na náměstí. Vavřinec vložil Skořici divů do nové schránky uprostřed vesnické kašny, kde ji střežil strom zvaný Mirabelník — strom, který usínal pouze v zimě a jinak kolem sebe šířil jasnou vůni pravdy.

Rudlav a jeho banda se už nikdy nevrátili. Někteří se usadili na opačné straně údolí, kde začali pěstovat vlastní koření — a učit se, že srdce voní nejlépe tehdy, když je upřímné.

A tak v Šafránovém údolí vládla mírná zima, voňavé jaro, teplé léto a veselý podzim — a s každým ročním obdobím přišlo nové koření i nové dobrodružství. Vavřinec dál pečoval o pohodu údolí a pokaždé, když zapálil vonnou svíčku ze skořice, zázvoru a medu, věděl, že kouzla nejsou jen v zaříkadle — ale v lidech, kteří mají srdce otevřené jako květ anýzu za slunečného dne.