Vysoko v kopcích nad malou vesničkou Načínov stála stará věž, která se svým štíhlým kameným tělem tyčila nad okolní les jako mohutný ukazatel k nebi. Lidé z vesnice se jí po generace vyhýbali. Říkali jí Čarodějova věž, ačkoliv čaroděje už dlouhá léta nikdo nepotkal.

Věž byla porostlá břečťanem a její okna dávno ztrácela skla. I ve dne působila temně a za nocí z ní občas vyšlehl tajemný záblesk nebo se odtamtud nesl tichý zpěv. Jen málokdo měl tolik odvahy, aby se na ni podíval zblízka. Ale jednoho dne se do příběhu této věže zapletl nečekaný hrdina.

Kocour jménem Kvído nebyl ledajaký kocour. Měl hedvábně černou srst, oči jako dvě zlaté mince a taky zvídavost větší než celý pytel koťat. Bydlel u staré paní Hrouzkové na kraji vesnice a většinu času trávil pozorováním ptáků z okenního rámu nebo poleháváním ve slunečních paprscích na zahrádce. Ale jednoho dne se venku spustila taková bouřka, až Kvído zalezl hluboko pod postel.

Když se po bouři vše uklidnilo a nebe se rozjasnilo, Kvído si všiml něčeho zvláštního. Z lesíku za vesnicí vycházela zvláštní záře. Nebyla to obyčejná záře světlušek nebo odlesk měsíce. Byla to zlatavá, pomalu pulzující světelná čára směřující směrem k zapomenuté věži. Kocour byl sice opatrný tvor, ale taky velice zvědavý. Vydal se po světelné stopě jako detektiv za novým případem.

Stopy vedly mechem, přes potok i mezi kořeny stromů, až konečně Kvído stanul před vysokou bránou věže. Ozvalo se tiché zamňoukání a dveře, ač staré a zarostlé, se s vrzáním samy otevřely.

Uvnitř bylo šero a ticho, jen pár pavouků si pletlo sítě u stropu a občas někde cosi zapraskalo. Ale uprostřed přízemí stála na podstavci starodávná lampa. Nebyla to obyčejná olejová lampa – tahle byla posázená drahokamy, kolem jejího těla se vinul zlatý drak a na dně svítil nápis: „Ano-li tvůj úmysl čistý, lampa pravdu odhalí.“

Kvído se přiblížil a ťukl zaměřeně packou do podstavce. Lampa se rozzářila. Pokojem se rozlehlo tiché zabzučení a ze vzduchu vyvstala postava. Byl to čaroděj, vysoký muž s vousy jako sníh a očima hlubokýma jako zimní jezero.

„Vítej, kocoure. Jsem Zarion, strážce lampy. Tisíc let jsem čekal na někoho, kdo bude dost rovného srdce, aby lampu probudil.“

Kvído jen mňoukl a naklonil hlavu.

Zarion pokračoval: „Kdysi dávno jsem byl mocným čarodějem. Ale žárlivý rival mě zaklel do lampy a zapověděl mé jméno. Jen lampa mohla mé uvěznění zrušit, ale musel ji aktivovat tvor, jenž nemá v srdci žádnou lest. Ty jsi ten tvor, Kvído.“

Kvído se zaleskly oči jako jantar, jak to celé přemýšlel. Možná nerozuměl všem slovům, ale věděl, že tu není jen tak.

„Ale teď mám úkol i pro tebe,“ řekl Zarion a ukázal packou na točité schodiště. „Nahoře v nejvyšší síni se skrývá poslední část mé duše. Musíš ji najít a spojit s lampou. Ale pozor – část věže stráží stíny. Nejsou živé, ale bývaly kdysi. Jsou to vjemy a vzpomínky minulosti.“

Kvído, přestože byl jen kocour, se necítil sám. Lampa mu začala svítit na cestu a společně se vydali po schodech vzhůru. Cestu lemovaly staré obrazy, na kterých byl Zarion zobrazen jako mladý muž, potom jako mistr s knihou a pak i jako starý muž před svatou horou.

Někde ve třetím patře se zjevil první stín – byl to tvar dívky zpívající smutnou píseň. Kvído se zastavil, posadil se a poslouchal. Když píseň skončila, dívka mu pokynula a tiše zmizela. Tak to šlo dál – stíny nebyly zlé, jen chtěly být pochopeny. Kvído jim naslouchal, nevrčel, netřásl se. Díky tomu jej už brzy nechaly projít.

Konečně dorazili do nejvyšší síně. Uprostřed se vznášela křišťálová koule, v níž tančila závěrečná jiskra Zarionovy duše. Když se koule dotkla lampy, celá věž se rozzářila jako východ slunce. Kameny se zatřásly a zářivé světlo vystřelilo do nebe.

Zarion stanul před kocourem, tentokrát skutečný a plně oživený. Oči mu zářily vděčností.

„Kvído,“ řekl dojatě, „tvá odvaha a čisté srdce mě zachránily. A spolu s tebou i celou věž. Ta teď znovu ožije – knihy se naplní moudrostí, zahrady vykvetou a magie se znovu vrátí.“

Rozhodl se čaroděj k věži zůstat a udělat z ní školu magie pro děti z okolí. A Kvído? Nu, stal se čestným strážcem věže.

Děti si ho brzo zamilovaly, protože uměl najít každou schovanou knihu, věděl, kdy je čas si hrát a kdy si lehnout na okno a jen tak tiše schnít na slunci. No a každý večer, když se setmělo, rozsvítila se ve věži lampa – ta stará kouzelná lampa – a její teplé světlo ozářilo krajinu široko daleko, jako připomínka toho, že čaroděj se vrátil a s ním i trochu dobra a kouzla do světa.