Za sedmero horami, v kraji plném zelených luk a modravých potoků, stála malá vesnička jménem Květoňov. V Květoňově žili lidé pracovití a laskaví, ale nad všechny byla známá jedna dívka jménem Amálka. Amálka měla oči jako rozkvetlé pomněnky a srdce čisté jako horský pramen. Ze všeho nejraději se starala o květiny na zahrádce své babičky. Mluvila na ně tichým hláskem, zalévala je každý den rosou, sbírala pro ně písně z lesa a říkala jim jménem.

Jednoho dne Amálka objevila za plotem zahrady podivnou květinu. Měla stonky obtočené kolem kamene, listy lesklé jako sklo a její květ byl zlatý jako slunce před setměním. Nikdo ve vesnici nikdy takovou květinu neviděl. Amálka ji opatrně přenesla do květináče a postavila ji na parapet, kde na ni dopadaly ranní paprsky.

Záhadná květina přes noc vyrostla a začala šeptat. Amálka, div že nespadla z postele, když ji ráno slyšela mluvit: „Děkuji ti, děvčátko. Jsem Květina Přání, ale pozor — jen jediné přání mohu splnit, a nikoliv soběcky.“

Amálce se rozzářily oči. Přemýšlela, co si přát. Chleba bylo dost, voda tekla průzračná a lidé byli štědří. Ale co jí chybělo, byl její tatínek, který se před lety ztratil, když šel hledat léčivou hlínu pod horu Stínů.

„Přeji si, aby se můj tatínek vrátil domů,“ zašeptala Amálka.

Květina se zachvěla, listy se jí rozzářily jako lucerničky a najednou slunce ztemnělo, zamračilo se, zavyl vítr a celá země se zachvěla.

Ale nic se nestalo.

Za chvíli se z lesa vyřítil stařešina vesnice, pan Vít. „Amálko,“ supěl, „v lese se děje něco podivného! Stromy sténají, ptáci odlétají a zpod země se line černý dým!“

A skutečně – v dálce nad horou Stínů se zablýsklo a zjevil se mrak, který se nehybně vznášel nad lesem. Lidé se začali bát. Květina poklesla ve květináči, její stonky byly náhle unavené.

„Přání bylo vyslyšeno,“ šeptala květina slabým hlasem, „ale něco zlé střeží tvého otce… někdo, kdo ovládá hlínu samotnou…“

Stařešina ztichl. „To bude práce Hlinožrouta,“ řekl temně. „Pověsti praví, že v nitru hory Stínů sídlí bytost z hlíny a kamení. Před staletími ji naše báby a dědové zapečetili svitkem kouzelných bylin a zalili kaší, která ztuhla jako kámen. Kdo toho démona probudí, přivolá neštěstí.“

Amálka se nerozmýšlela. „Musím do hory. Pokud je tam tatínek, přivedu ho zpět.“

Stařešina jí dal váček se sušenými bylinami a hliněnou mísu. „Tuhle kaši si připravíš podle starého receptu — třikrát zamíchat ve směru hodin, dvakrát proti směru a pak zpívat píseň Světloměny. To ho může znovu uspat, pokud bys ho našla.“

Amálka se vydala na cestu. Kráčela lesem, překročila Jahodový potok a vylezla na čarovný kopec Kdybysi, kde vítr šeptal báje starých duchů. Všude byla tma, ale jiskřička z jejího srdce osvětlovala cestu. Po několika dnech dorazila k hoře Stínů.

Když vstoupila do jeskyně, cítila, jak se země pod nohama podivně chvěje. Hlína na stěnách dýchala, a když udělala další krok, ozval se hluboký, chrčivý hlas: „Jaká drzost! Kdo ruší mě, Pána Hlínu?“

A před Amálkou vyrostl mohutný muž z hlíny a kamení. Oči mu zářily rudě a dech měl jako pára z kotle.

„Jdu si pro tatínka,“ prohlásila Amálka pevně.

Hlinožrout se rozesmál, a jeho smích rozechvěl strop jeskyně. „Tvůj otec se mě pokusil zapečetit znovu! Chtěl mi vzít Zázračnou Hlínu, která léčí rány a oživuje ztracené. Ale já ho uvěznil v Kořenečné síni. Nikdo se z ní nikdy nevrátil!“

Amálka sáhla do váčku, vytáhla bylinky a připravila si na dlani voňavou, hustou kaši. Začala míchat, přesně jak jí poradil stařešina. Hlinožrout se zarazil. „Neopovažuj se zpívat tu píseň! Tu jsem neslyšel stovky let…“

Ale Amálka se zhluboka nadechla a pustila se do zpěvu. Starodávná melodie se odrážela od stěn, kaši držela nad hlavou a roztírala ji po zemi. Hlína pod ní začala praskat a Hlinožrout lapal po dechu. Kámen mu opadal z ramen, ruce se mu začaly drobit.

„Ne!“ vykřikl a poklekl. „Ty… máš v srdci sílu květin. To já neviděl po celá staletí…“

S těmi slovy se proměnil v hromádku hlíny, z níž vyrůstal jediný narcis. Amálka se dotkla květu a ten se rozsvítil jako lucerna. Jako by jí ukazoval cestu.

Sledovala světlo skrz spletité chodby, až došla k bráně tvořené kořeny, které se samy rozpletly. Uvnitř v síni seděl její tatínek, napůl spící, napůl bdělý, celý porostlý mechovým závojem.

„Tatínku!“ zvolala Amálka a vrhla se mu kolem krku.

Tatínek otevřel oči. „Amálko! Srdíčko moje. Ty mě přišla zachránit…“

Spolu se vydali na cestu zpět, ven z hory. Hlina pod jejich nohama byla nyní měkká a v ní kvetly malé fialky. Jakmile vyšli na slunce, hora se celá zavřela a v dálce se objevila duha.

Ve vesnici je lidé vítali s radostí. Amálčinu květinu postavili na hlavní náměstí pod skleněný zvon, kde od té doby každý den svítila. Říká se, že když někdo myslí opravdu čisté a nezištné přání, květina se zatřese.

A co se týče Hlinožrouta — jeho hromádka hlíny zůstala tam, kde stál, ale každý rok z ní rostou čarovné květy, které léčí bolavá kolena i zarmoucená srdce.

Amálka se opět starala o květiny, tatínek stavěl dům z hlíny, a když přišel večer, sedli si společně, jedli pohankovou kaši s medem a vyprávěli příběhy o tom, jak síla květu může porazit i to největší zlo.