Za sedmero kopci a třemi stříbrnými řekami, kde mechy rostou měkké jako polštáře a stromy zpívají v noci své starodávné písně, rozkládalo se kouzelné království jménem Studánkov. V tomto voňavém kraji žili lidé, zvířátka i bytosti tak zvláštní, že o nich básníci jen šeptem skládali verše.

Na samém okraji Studánkova, v dutině staré lípy, bydlel králík jménem Jerlík. Nebyl to jen tak ledajaký králík – měl kožíšek hebký jako obláček a ouška mu vesele poskakovala při každém kroku. Ale nejzvláštnější na něm bylo, že dokázal mluvit, přemýšlet a číst staré knihy, které se občas zatoulaly k jeho nory díky větrům z věží kouzelníků.

Jednoho rána se Jerlík probudil z neklidného snu. Přesně uprostřed noci se mu zjevila víla – vlastně vílák, zvláštní bytost s průsvitnými křídly, zářícím pláštěm z pavoučích vláken a očima barvy měsíčního paprsku. Ve snu mu šeptal: „Najdi Závoj zapomnění a přineseš lesu zpět jeho kouzlo.“

Jerlík se ihned vydal za svou kamarádkou Lejlou, veverkou s ohnivým ocáskem, která sbírala kapky rosy a zpívala ptákům, když neměli hlas. Vyprávěl jí o snu a o Závoji zapomnění.

„Závoj zapomnění?“ protáhla Lejla zamyšleně. „To zní jako něco ze starých kouzel. Možná by nám mohl pomoci Staroklíč, lesní čaroděj, co bydlí pod Kořenným kopcem.“

A tak se Jerlík s Lejlou vydali na cestu. Prošli přes Houbový les, kde houby mluvily jen pozpátku, a museli uhýbat hlemýžďům, kteří tančili mezi kapradinami. Když došli ke Kořennému kopci, přivítal je tichý hlasu ze stínů a pak se objevil sám Staroklíč – skřítek starý jak píšťalka babičky vánku, s plnovousem spleteným z mlhy a očima jako dvě studánky.

„Závoj zapomnění…“ zamručel. „Kdysi ho střežila víláčí rada. Ale jednoho dne ho ukradla křivokouzelnice Šeptalka. Schovala jej v Zrcadelní jeskyni a zaklela stěny tak, aby ten, kdo jej hledá, zapomněl proč přišel.“

„A jak se tam dostaneme?“ ptal se Jerlík.

Staroklíč jim daroval světélkující kamínek. „Tento kámen vám ukáže cestu – ale jen pokud budete věřit. A hlavně, nedívejte se do zrcadel v jeskyni. Jinak… no, jinak vás čeká zapomnění.“

Jerlík i Lejla poděkovali a pokračovali dál. Jejich cesta vedla přes Most ševelivých stínů, kde museli odpovídat na hádanky vrbových hlasů, aby mohli projít. Poté je čekal Mokvající močál, kde se z bahna zvedaly ruce a volaly: „Zůstaň, zůstaň, zapomeň cestu!“

Ale se silou přátelství a pomocí kamínku se jim podařilo překonat vše. A nakonec stanuli před Zrcadelní jeskyní.

Byla to podivuhodná jeskyně – ze stěn vyrůstala zrcadla všech tvarů a velikostí. Některá ukazovala dávnou minulost, jiná strašlivé přízraky, další odrazy, které nepatřily ani Jerlíkovi, ani Lejle…

„Nezapomeň na Staroklíčova slova,“ šeptala Lejla. „Nedívat se do zrcadel!“

Ale jak procházeli hlouběji chodbou, ohnivý ocásek veverky se odrazil v jednom z leštěných kamenů a Lejla, zvědavá, koutkem oka pohlédla. V tom okamžiku zapomněla, kdo je, kde je, i co hledá.

„Lejlo!“ zvolal Jerlík. „To jsem já, Jerlík, tvůj kamarád! Musíme najít Závoj!“

Ale Lejla jen zamrkala a nevěřícně si hladila uši. „Já… jsem… kdo?“

Jerlík pochopil, že teď musí být statečný nejen pro sebe, ale i za svou přítelkyni.

V hloubi jeskyně narazil na postavu zahalenou do stříbrného kouře. Její oči byly jako dva koutky zrcadla – temné a kluzké. Byla to Šeptalka.

„Ale ale… malý králíček hledá něco, co není jeho…“ zasyčela. „Co jsi ochoten zaplatit za něco, co vrací vzpomínky?“

„Zaplatím… zpěvem jara, radostí skoků po louce, teplem slunce na kožíšku – čímkoli, jen mi vrať mou přítelkyni a kouzlo lesa!“

Šeptalka se zamyslela. „Zpěv jara… to zní lákavě. Dobrá, přeměním jej – ale jen pokud při vyslovení jejího jména, Lejle, ses nevzdáš. Jestli jí připomeneš něco opravdového, její srdce se vzpomene.“

Jerlík vzal Závoj zapomnění – vypadal jako lehká záclonka z rosy utkane – a omotal jej kolem ramen Lejly. Pohlédl jí do očí, které byly prázdné a nezřetelné.

„Lejlo, pamatuješ? Jsem to já, Jerlík. Sbírali jsme kapky z mladých listů a zpívali jsme s datlem. Pamatovala jsi si moje nejoblíbenější písničky, a já zas tvůj sen o tom, že jednou polezeš až na Černý smrk.“

Lejliny oči zazářily. „Černý smrk… pamatuji si! A ty, Jerlíku! Ty mi pomáhal s mraženými oříšky!“

Šeptalka zasyčela v hněvu a zmizela v mraku zkažené páry. Jeskyně se zatřásla a zrcadla popraskala – zapomnění bylo zrušeno.

Jerlík a Lejla přinesli Závoj zpět Staroklíčovi. Ten jej zavěsil mezi dvě větve Věčné olše, kde se jeho jemné křivky začaly plnit barvami, světlem a melodiemi. Celý les se nadechl.

A najednou to bylo, jako kdyby všechno krásné, co les znal, se vrátilo. Vrány začaly krást lesknoucí se věci s radostí sobě vlastní, vážky tančily nad potůčky a mechy poslouchaly příběhy větru.

Z lesa vystoupil vílák, který navštívil Jerlíka ve snu. Podlouhlá křídla mu šuměla jako řeka v noci.

„Dokázals to, králíčku. Ty i Lejla. Kouzlo lesa už bude s námi napořád – a vy oba jste jeho Strážci.“

A tak Jerlík a Lejla dál žili v lípovém doupěti, ale každý večer, když napršela čerstvá rosa, hledali ve stříbře kapek svůj odraz – ne v zrcadle, ale v přátelství.