Za sedmero vršky a hlubokým modrým lesem ležela maličká víska jménem Jemníkov. V Jemníkově žili zejména pasáčci ovcí, zahradníci a sadaři, ale nejvíc byla obec známá díky svým hruškám. Hrušky z Jemníkova byly tak sladké a voňavé, že se říkalo, že kdo jednu ochutná, zapomene na všechna trápení.

Na samém okraji vísky stála stará chaloupka, kde bydlela holčička jménem Zuzka se svou babičkou a jednou zvláštní kozou jménem Lízinka. Lízinka nebyla obyčejná koza. Měla bílou srst lesklejší než sníh a oči barvy letního nebe. Říkalo se, že když bečí, do noci svítí dvě hvězdy navíc.

Jednoho suchého léta však přišla krajina o vodu. Studně vyschly, potůčky zmizely v prachu a pramen pod lesem, který napájel celý Jemníkov, se přestal lít. Lidé si zoufali.

„Bez vody nebude hrušek,“ posteskl si starosta. „A bez hrušek nebude co jíst, natož prodávat na trhu.“

Zuzčina babička si povzdychla a pravila vnučce: „Když jsem byla malá, pramen hlídala čarodějka, která měla srdce z polní kvítí. Ale lidé se jí báli, a tak odešla hluboko do Černolesa. Od té doby pramen hlídá sám sebe. Možná… možná je třeba ji znovu najít.“

Zuzka se nerozmýšlela ani na chvíli. Počkala do rána, poveselila malou brašničku jídlem a vodou z posledního džbánu, dřepla před svou kozu a zašeptala: „Lízinko, půjdeme zachránit náš pramen.“

Lízinka spokojeně zabečela, jako by rozuměla, a dohromady se vydaly do Černolesa.

Cesta byla spletitá. Mezi stromy hrála mlha a šeptalo listí. Byl slyšet zpěv ptáků, které nikdo nikdy neviděl, a ve vzduchu voněly zapomenuté byliny.

Po chvíli došly k potůčku, který ještě trochu žbluňkal, a u něj na pařezu seděl podivný tvor – měl vousy z lišejníku, oči jako lískové ořechy a klobouk, co mu spadl přes uši.

„Kam kráčíš, děvčátko s bílou kozou?“ zeptal se stvoření.

„Jdeme hledat čarodějku z Černolesa. Náš pramen vyschnul a my potřebujeme pomoc.“

Stařík se pousmál a rukou ukázal ke zlatému kapradí: „Sleduj, kam Lízinka pohlédne, její oči vidí to, co ostatní přehlédnou.“

Zvíře zabečelo a vydalo se za svým nosem. Procházely tmavým lesem, kde rostly hrušně se stříbrnými listy, a slunce sem doléhalo jen šikmými pruhy. Nakonec je Lízinka dovedla k vysoké skále, v níž zela dutina jako dveře.

Uvnitř byla jeskyně, ale ne ledajaká. Visely v ní lucerničky z plátků měsíčnice a uprostřed seděla čarodějka. Vypadala jako obyčejná žena, jen místo sukně měla šat z listí a šedé vlasy jí zářily jako popel.

„Já vím, proč jste přišly,“ řekla, aniž Zuzka otevřela pusu. „Pramen se skryl, protože lidé zapomněli naslouchat zemi.“

Zuzka pokorně poklekla. „Nemáme už nic než naději… a Lízinku.“

Čarodějka se zadívala na kozu a musela se usmát. „Kdysi jsem dala této koze dar – umí najít pravdu, kde jiní hledají jen hluk. Ale pramen nevrátíte prosbami. Musíte najít jeho srdce – perlu noci, která spadla z nebe. Ukryta je pod nejobyčejnější hruškou ve vašem sadu.“

Zuzka poděkovala, uklonila se, a s Lízinkou se vydaly zpět.

V Jemníkově bylo vše ještě suché. Lízinka se rozběhla mezi stromy v sadu, jakoby cítila, co hledá. Nakonec zastavila u staré pokroucené hrušně, která každý rok rodila jen jednu, zato nejširší a nejsladší hrušku.

Zuzka zvedla spadaný plod — a pod ním se v zemi cosi zatřpytilo. Malá perla, lesklá jako noční obloha a chladná jako pramen na jaře.

V tu chvíli zafoukal vítr. Z nebe se snesla první kapka. Vzduch zhoustl vlhkostí a červencový prach se změnil v mokřinu. Z lesa se ozval smích staré čarodějky a v dálce bublala voda.

Pramen se navrátil.

Od toho dne se lidé z Jemníkova každý podzim sešli u studny a vzpomínali na časy sucha. Po hrušce, pod níž se našla perla, pojmenovali sad. Říkali mu Hvězdná hrušeň.

Zuzka a Lízinka se staly hrdinkami vesnice. A když někdo ztratil cestu nebo naději, řekl si: „Co by na to řekla Lízinka?“ – a vydal se hledat vlastní pravdu.

A v lesích za Jemníkovem, pod kapradím a mezi lístky hrušek, ještě dnes šepotají stromy příběh – o jedné holčičce, bílé koze a perle, co vrátila život do země.