V hlubokém srdci Zeleného lesa, kde se větve stromů sklánějí, aby si špitaly tajemství s mechem, začínal svůj život malý potůček. Pramenil v kamenné studánce na vrcholu kopce, kde se ukrývala stříbrná nit vody, čistá jako křišťál, chladná jako polibek ranní rosy. Potůček si hbitě razil cestu mezi kameny, švitořil, bublal a zpíval si vlastní melodii, kterou rozuměly stromy, zvířata i květiny.

Jednoho dne se u pramene objevila malá květina, kterou sem zanesl vítr. Do té doby nikdy v lese nerostla. Její okvětní lístky zářily jako zapadající slunce a voněla jako všechny vůně jara dohromady. Všichni si jí ihned všimli – lesní zvířata, ptáci i potůček, který se k ní láskyplně přitočil a svými drobnými vlnkami ji jemně ovlažoval. Květině se v lese zalíbilo, ale přesto byla ustaraná.

„Nepatřím sem,“ zašeptala potichu. „Jsem Kouzelný květ z daleké země. Byla jsem unesena větrem, když učednice Kouzelnice Elvíra poprvé zkoušela kouzlo Přenesení. A teď nevím, jak se dostat zpět.“

Potůček se zamyslel. Nikdy ještě neslyšel o kouzelné květině ani o kouzelnici, ale vždy věřil, že když něco proudí životem – ať už voda či srdce – vždy dojde k cíli. Nabídl tedy květině svou pomoc. „Znáš-li jméno své kouzelnice, najdeme ji. Já sám se chystám tokem dolů poznat svět. Voda nikdy nezůstává stát.“

Květinka zaváhala. „Její jméno je Elvíra. Je laskavá a silná, ale je ještě mladá a nezkušená. Pokud mě najde, učí se správně používat své síly.“

A tak se květina pevně zapletla svými kořínky do malé proutěné loďky, kterou pro ni upletl místní bobr. Potůček ji opatrně nesl dolů lesem. Na své pouti překonával louky, lesíky i kamenné svahy. U každé větve svého toku něco nového poznával a všichni obyvatelé lesa se mu snažili pomáhat.

Jednou dorazili k Mračné louce, kde nebe bylo stále zatažené a kapky věčně stékaly po zelené trávě. Zde potůček potkal starou Vrbu Šepotavku, která měla kořeny ponořené hluboko do studené země.

„Trhám kořeny věků,“ šeptala vrba. „Znám jména, sny i cesty všech kouzelných stvoření. Kouzelnice Elvíra sídlí na Sametové hoře, ale pozor – cesta je hlídaná.“

Květ se zachvěl, ale potůček jí vtiskl kapku odvahy. Pokračovali dále a brzy je cesta zavedla do Hvozdu zrcadel – lesa, kde kmeny stromů odrážely obrazy a sny těch, co do nich pohlédli. Potůček tu znejistěl; každý odraz mohl být pravdou či klamem. Náhle se ze stínu vynořila liška s očima jako stříbrné mince.

„Přejete si projít?“ špitla. „Pak musíte dokázat, že vaše srdce je čisté. Co je pro vás důležitější? Najít kouzelnici anebo zůstat spolu až do konce svého proudu?“

Potůček i květina se chvíli odmlčeli. Tolik si navzájem pomohli a byli si blízcí. Ale květina se rozhodla. „Musím najít Elvíru. Bez ní neobnovím svou sílu a neudržím svou magii. Jen ona mi může pomoci se vrátit domů.“

A potůček dodal: „A já ji přivedu tam, kam směřuje její touha. Proudím dál, jak mi velí mé jiskření, ale vím, že mé kroky jsou pro ni dobré.“

Liška pokývala a mizela jako pára v ranním slunci. Cesta se otevřela a v dálce se objevil tvar hory zahalený v temných mracích – Sametová hora.

Když potůček dorazil pod její úpatí, proud začal být líný a těžký. Skalní římsa bránila jeho proudu a ve výškách hory se místo kamení ozýval smích a šepoty. V koruně nejvyššího stromu seděla žena s tmavými vlasy spletenými do copánků, které připomínaly vinné šlahouny. V rukou držela hůl z bílého dřeva, jejíž konec svítil jako svatojánská muška.

Květina vykřikla: „Elvíro!“

Kouzelnice seběhla dolů, oči překvapené, srdce bušící. „To není možné! Květinko, tys přežila? Odpusť, byla jsem tak neopatrná!“

Květina se třásla radostí: „Potůček mi pomohl. Bez něj bych tě nikdy nehledala. Ukázal mi proud, dal mi sílu neztratit naději.“

Kouzelnice se usmála a poklekla, aby pohladila hladinu potůčku. „Jsi víc než jen voda. Jsi přítel, který proudil dál i pro někoho jiného než pro sebe.“

A pak Elvíra sáhla do svého pláště a vyndala malý, jiskřivý kámen. Vložila jej mezi květní lístky květiny. Květina se okamžitě rozzářila a její kořeny se protáhly, vítr se rozzářil duhou a z jediné kapky vody vyrostlo jezírko naplněné třpytkami.

„Měj domov zde,“ řekla kouzelnice. „A ty, milý potůčku, budeš jej napájet a vždy vítán v mém údolí.“

A tak se potůček rozhodl – zůstal v Sametovém lese, kde trvale proudil podél kouzelnického hájku. Květina však víc než kdy jindy zářila kouzelnou mocí, a každý, kdo k ní přišel s čistým srdcem, získal kapku štěstí.

Kouzelnice Elvíra pak svůj čas dělila mezi studium kouzel, péči o květinu a naslouchání písním potůčku, který se stal jejím moudrým rádcem.

A vítr, co kdysi květinu odnesl, se každou noc vracel, aby jí šeptal nová tajemství z dálav, kam se odváží jen ti nejodvážnější poutníci.

Les si pamatuje ty, kdo mu věří. A i když potůček dál proudí, každý večer se zastaví u svého pramene, kde to vše začalo – jen na chvíli, aby připomněl, že každá cesta začíná jednou kapkou vody, kapkou odvahy a kouskem kouzla.