Ve starém hvozdu, daleko za sedmero kopci a devatero řekami, žila jediná husa. Ne však ledajaká – byla celá bílá jako čerstvě napadlý sníh, měla oči jako dva křišťály a jmenovala se Hvězděnka. Každý, kdo ji spatřil, pocítil podivný klid na duši a měl pocit, že se všechno zlé ztratilo v dálce.

Hvězděnka patřila stařence Ludmile, která žila v malé chaloupce schované u okraje lesa. Stařenka nebyla bohatá, ale měla dobré srdce a vždy se podělila, i když sama měla málo. Její život byl jednoduchý – pěstovala zeleninu, sbírala bylinky a starala se o Hvězděnku, která jí dělala společnost.

Jednoho chladného jarního večera, když se vše halilo do mlhy a sovy začaly houkat v korunách stromů, přepadla chaloupku banda loupežníků. Byli to zlotřilci známí široko daleko — čtyři bratři se jmény Břitva, Hrom, Stín a Čmuchal. Ukrývali se v temných jeskyních Černé rokle a z lesa vycházeli jen tehdy, když měli v plánu něco zlého.

„Baba má zvláštní husu,“ zavrčel Břitva, když koukl oknem do skromné světničky. „Říká se, že kdo ji vlastní, tomu se vyhýbá neštěstí. A že její péro prý umí zhojit každý bol.“
„Pak je to husí poklad,“ uchechtl se Hrom. „Vezmeme ji, ať stojí co stojí.“

Loupežníci zabouchali na dveře a zvolali: „Otevři, babo, máme hlad a mráz nám zalezl do kostí!“
Ludmila však nebyla hloupá. Mnoho vody uplynulo, co prošla světem, a viděla už lecjakou lest.

„Maisoneth neslouží zlodějům ani zrádcům, běžte svou cestou!“ odpověděla a zamkla dveře na petlici.

To loupežníky rozzlobilo. Rozrazili dveře, vtrhli dovnitř a v nestřeženou chvíli popadli Hvězděnku. Ta zakvákala slabě a pokusila se vymanit, ale jejich špinavé ruce ji sevřely jako železná klec.

Stařenka Ludmila plakala a prosila, ale marně. Loupežníci zmizeli v temnotě i se svou vzácnou kořistí.

V hluboké Černé rokli zavřeli Hvězděnku do klece ze železných prutů. Měli v plánu ji prodat kouzelníkovi ze severních hor, o kterém se povídalo, že za zázračná zvířata dává zlaté cihly.

Ale co loupežníci netušili, bylo to, že Hvězděnka nebyla jen obyčejná husa. Kdysi dávno, když byla ještě housátko, se jí dotkl paprsek padající hvězdy. Od té doby měla schopnost vdechovat život, přinášet dobrý sen a uzdravovat svým dechem. A navíc, jednou za celý rok mohla vyslat jedno opravdové přání.

V kleci seděla tiše, a když první měsíc po jarním slunovratu stoupal mezi hvězdy, zašeptala do noci jediné přání: „Kéž by mě někdo hodný našel a vrátil domů.“

A v tu chvíli se na stezce v lese ocitl chlapec jménem Matěj. Měl osm let, nohy věčně špinavé od pobíhání loukami, vlasy jako pšeničné klasy a srdce otevřené jako okno do jara. Byl sirotek, kterého učili moudří mniši v klášteře sv. Jana. Každý večer se modlil za jedno – aby mohl udělat něco ušlechtilého a pomohl dobru zvítězit.

Té noci ho probudil hlas ve snu – husí hlas, čistý a smutný: „Pomoz mi.“
Matěj se probudil s bušícím srdcem, popadl svůj pláštík, hůlku do ruky a vydal se tam, kam ho vedla jeho intuice.

Putoval lesem, přelézal spadlé kmeny, bil se s trním i bludnými kořeny. Kolem něho vířil vítr, jako by sám les šeptal a s listy ukazoval směr. Třetího dne narazil na staré pařezy poseté mechem a za nimi ústí do Černé rokle.

Tam, v jeskyni střežené tesákovitými kameny, našel loupežnické doupě. Srdce mu bušilo, ale statečnost ho neopouštěla. Skryl se ve stínech a čekal.

Když Břitva usnul i s kamenným džbánem medoviny pod hlavou, Hrom začal chrápat jako medvěd, Čmuchal se drbal za ušima a Stín počítal lup, Matěj se potají vkradl do jeskyně.

Našel Hvězděnku v kleci. Jemně na ni promluvil: „Neboj se. Přišel jsem tě osvobodit.“

Její oči se rozzářily jako dvě světlušky. Když se jí dotkl, zámek sám povolil – jako by poznal srdce čisté.

Ale v tu chvíli zavyl pes – Čmuchal měl tuláckého psa, co spal poblíž. Všechna čtyři zlobidla se probudila.

„Zloděj!“ zařval Hrom a vytáhl meč jako vrata.

Matěj popadl Hvězděnku a vyběhl s ní do lesa. Loupežníci se řítili za ním jako rozzuření vlci. Ale les stál při Matějovi. Kořeny se jim pletly pod nohy, větve je šlehaly do tváří a světla mezi stromy jim kalily zrak.

Matěj doběhl k velké mýtině, kde stála socha svatého ochránce lesa. Vztek a zloba loupežníků tam neměly sílu. Když se přiblížili, zem se zachvěla a z mechu vyrostly zářivé květy, které je oslepily.

Loupežníci řvali a utíkali zpět do rokle.

Hvězděnka klidně kráčela vedle Matěje. Když dorazili zpět ke stařence Ludmile, viděla chlapce, husu a nebe plné hvězd, a věděla, že její přání bylo vyslyšeno.

„Ty jsi ten, kdo měl přijít,“ usmála se a pohladila Matěje po vlasech.

Od onoho dne se stali rodinou. Stařenka Ludmila naučila Matěje bylinkám, on jí pomáhal na zahradě a z chaloupky se stal přístav pro unavené poutníky. Hvězděnka dál seděla na zápraží, tichá a klidná, ale její oči byly jasné jako tou nocí, kdy zasvítila naděje.

A loupežníci? Ti se už nikdy neukázali. Říká se, že muka svého strachu z květin lesního požehnání je navždy někam zahnala. A prý ještě dnes někdy slyšíš jejich teskné výkřiky z hlubin Černé rokle.

Les však od té doby zpívá tichou píseň o odvaze, přátelství a o jednom chlapci, který neusnul, když zázrak zavolal.