Jednoho dne, v království za Sedmi kopci a Devíti řekami, žil princ jménem Alexej. Nebyl to princ ledajaký – rád si hrál s obyčejnými dětmi, na dvoře choval slepice a v knihách více hledal mapy pokladů než královská pravidla. Jeho největším snem bylo zažít opravdové dobrodružství – takové, o kterém se píše v pohádkách.

Jednoho rána, když slunce vyskočilo nad kopce jako zlatý míček, Alexej se rozhodl, že projde lesem Zelených stínů až na jeho konec, kde prý rostou stromy se stříbrnými listy a voda v potocích zpívá písně. Vzal si jen malý zlaťák, od maminky upečený bochník chleba, plášť s kapucí a meč, který měl více na parádu než na skutečný boj.

Les Zelených stínů byl tichý, až na šumění listí a zpěv ptáků. Po několika hodinách chůze se princ zastavil poblíž rozcestí, kde seděl podivný muž. Nebyl vyšší než koleno, měl dlouhý bílý plnovous, čepičku, která mu spadala přes oči, a hůl, ze které rostly mechy.

„Zdravím tě, pocestný,“ promluvil malý muž tenkým, ale pevným hlasem. „Kdypak jsi naposled jedl?“

„Ráno,“ odpověděl Alexej a sáhl pro svůj bochník chleba. Rozřízl jej nožíkem a vzal si krajíc.

„Nezbylo by i pro malého trpaslíka, co hlídá křižovatky osudu?“ zeptal se muž a mrkl.

Princ se usmál. „Samozřejmě, pane trpaslíku. Tady máte.“ Podal mu kus chleba.

Stařík chleba pomalu rozžvýkal, zavřel oči a zhluboka si povzdechl. „Ach, to je ten nejlepší chléb, co jsem kdy chutnal. Vůně domova a síla srdce. Cosi ti povím na oplátku. Hleď – jdi vlevo, kde je mech zelenější. Ale dej pozor. V hlubinách lesa se skrývá něco, co neumí ani přátelství, ani smích – starý zapomenutý hrad Chorobín, kde spí čas i stíny.“

Alexej poděkoval a vydal se cestou, kam mu trpaslík poradil. Brzy se změnila stezka v blátivou pěšinu, kterou lemovaly kameny tvaru lebek a popadané větve vypadaly jako zkroucené prsty. Přesto se nebál. Věděl, že dobrodružství bez strašidelných míst není pořádným dobrodružstvím.

Uprostřed lesa našel prorostlou bránu, kde visela rezavá cedule s nápisem: *Nevejděte, pokud nechcete ztratit čas.* Princ se samozřejmě nenechal odradit.

Za branou se rozprostřel podivný dvůr. Stromy tam nerostly, ale visely ve vzduchu vzhůru nohama, ptáci létali pozpátku a slunce tu zářilo fialově. A uprostřed všeho stál zchátralý hrad. Měl věže pokroucené jako staré šrouby a z oken se linulo mlčení.

Jakmile Alexej vešel do sálu, ucítil chlad, jako by do něj vklouzla zima. Náhle mu přes botu přeběhla malá šedá myš s bílou skvrnou na čele.

„Nezabij mě, prosím,“ ozvalo se tichým hláskem.

Princ ztuhl a rozhlédl se. „To jsi řekla ty?“

„Ano,“ sykla myš. „Jsem princezna Miruška. Zlá kouzelnice mě před sto lety proměnila v myš. Odsud vede cesta jen skrze tři úkoly – a já znám jen první. Pomůžeš mi je splnit?“

Alexej se na ni usmál. „Můj meč byl sice určen na slavnosti, ale srdce mám pro dobrodružství. Přidej se ke mně.“

A tak princ a myší princezna kráčeli hlouběji do hradu, jehož chodbami foukal vítr, co zpíval staré písně. První úkol na ně čekal v Síni zrcadel. Všude visela kouzelná zrcadla, která odrážela nejen postavy, ale také jejich myšlenky.

„Jen čistý úmysl rozbije klam,“ šeptalo se v ozvěně.

„Musíme říci pravdu, kterou v sobě máme,“ navrhla Miruška.

Alexej se postavil před zrcadlo a řekl: „Bojím se, že nebudu nikdy dost statečný, jak se sluší na prince.“

Zrcadlo zapraskalo a rozpadlo se v stříbrný prach.

Miruška přistoupila ke svému zrcadlu. „Já se bojím, že jako myš zůstanu navždy sama a zapomenutá.“

Její zrcadlo se rozplynulo v záři, která osvětlila další chodbu.

Druhý úkol ležel ve Fialové síni, která se neustále točila. Stěny se přelévaly jako vodopád a podlaha připomínala želví krunýř.

„Zpívej hlasem srdce, jinak zmizíš ve víru,“ zněla nová hádanka.

„Já neumím zpívat,“ povzdechl si Alexej.

„Ale umíš mít radost,“ řekla myší princezna. „Vzpomínáš si na písně z dětství?“

A tak začal tiše pobrukovat píseň, kterou mu zpívala maminka, když byl malý. Myš se k němu přidala – její hlas byl slabý, ale plný citu. Víření síní se zpomalilo, stěny ztuhly a dveře se otevřely.

Třetí a poslední úkol je dovedl do Komnaty času. Tam tikalo tisíc hodin a uprostřed stála skleněná klec. V ní bylo schované zlaté pírko – kouzlo, které mohlo zlomit každé zakletí.

„Pírko může získat jen ten, kdo se zřekne své budoucnosti ve prospěch druhého,“ řekl kamenný hlas ze zdí.

Alexej se podíval na myš. „Chci ti pomoci. Pokud to znamená ztratit svoje dobrodružství, udělám to rád.“

Jakmile to dořekl, pírko se sneslo do jeho rukou, klec zmizela a místnost se zalila světlem jako jarní slunce.

Myš se otřásla, její tělo se zvětšilo, chlupy zmizely a na místě stála mladá dívka s hebkými vlasy a laskavýma očima. Byla to Miruška – lidská, krásná a dojatá.

„Osvobodil jsi mě,“ šeptla a objala prince.

Najednou se před nimi zjevil známý trpaslík. „Srdce odvážné, ruka štědrá a duše čistá – přesně ty jsi byl potřebný, princíku. Teď vás čeká návrat. Ale pozor, již nikdy nebudete obyčejní.“

S mávnutím své mechem porostlé hole luskl a princ s princeznou se ocitli zpět na louce před lesem.

Alexej odvedl Mirušku do královského zámku, kde ji král s královnou přijali jako vlastní dceru. A protože Miruška milovala pečení skoro tak jako Alexej výpravy, pekli spolu chléb pro celé město a vyprávěli příběh o trpaslíkovi, myši, zrcadlech a zpívajícím sále.

A protože všechna pravá dobrodružství mají víc začátků než konců, není jisté, zda to byla poslední výprava prince a princezny. Ale jisté je jedno – že se nikdo už v Zelených stínech nebál zpívat, říkat pravdu, a dát i kousek chleba tomu, kdo si ho žádá.