Kdysi dávno, za sedmero kopci a devatero lesy, se nacházelo království jménem Zlatoles. Bylo to místo plné zelených luk, zurčících potůčků a voňavých zahrad. V jeho středu stála vesnice Jasmínov, kde lidé žili v klidu, obdělávali půdu a vyprávěli si příběhy o dávných časech. Mezi nimi koloval jeden pradávný příběh — o zlatě ukrytém hluboko v horách, střeženém mocným čarodějem a jednou laskavou vílou.
V Jasmínově žil chlapec jménem Matýsek. Byl to zvídavý a odvážný hoch, který miloval dobrodružství. Jeho otec byl kovář a učil ho vyrábět podkovy, hřebíky a klíče, ale Matýsekova mysl často bloudila k tajemství hor. Každý večer sedával u krbu a poslouchal babiččiny pohádky: „Tam, v Jesenných horách, se třpytí zlato nad všechny poklady. Ale dej si pozor, Matýsku, neb hory stráží čaroděj Kharin, co ovládá mlhu, vítr i tmu. Jen víla Elenia zná cestu skrz jeho čáry.“
Jednoho jarního rána, kdy květiny teprve rozvíraly své okvětní lístky a ptáci zpívali v korunách stromů, se Matýsek rozhodl. Vzal si batoh s krajícem chleba, kousek sýra, lucernu a klíč, který mu kdysi daroval otec. Doufal, že právě ten klíč patří ke staré truhle, v níž se zlato ukrývá. S babiččiným požehnáním a písní na rtech se vydal směrem k Jesenným horám.
Cesta byla dlouhá a plná překážek. Musel přecházet rozvodněný potok po kládě, procházet temným borovým lesem a vyhýbat se divokým horským kozám. Ale Matýsek se nevzdal. Když stanul u úpatí hor, zvedl vítr a nebe se zatáhlo. Z mlhy před ním se vynořila vysoká postava zahalená v černém plášti — čaroděj Kharin.
„Sem nemáš vstupovat, chlapče,“ zaburácel čaroděj tak, že se hlína zatřásla. „Zlato je moje, a kdo se ho dotkne, bude navždy ztracen v mlze!“
Matýsek se nezalekl. Vytáhl klíč a řekl: „Tenhle klíč patří ke zlatu, které bylo stvořeno ne pro chamtivost, ale pro pomoc. Chci ho najít, abych zachránil naši vesnici.“
Čaroděj se zasmál, ale jeho oči zamlžela starost. Byla to ta slova, co ho znejistěla. Náhle zafoukal vítr a v dálce zazněla melodie, jemná a jasná jako rosa na květině. Z mlhy se zjevil záblesk světla — víla Elenia. Vlasy měla stříbrné jako měsíční paprsky a šaty vyšívané lístečky a perlami rosy.
„Tento hoch má čisté srdce,“ promluvila Elenia. „Jde, aby pomohl druhým, a ne kvůli vlastnímu zisku. Kharine, pamatuješ, co jsme si kdysi slíbili?“
Kharin sklopil hlavu. „Slib, který jsme kdysi dali… že pokud se objeví někdo čistého srdce, má právo projít.“
Elenia vykouzila z kapky rosy průsvitný krystal a podala ho Matýskovi. „Ten krystal ti posvítí na správnou cestu. Ale dávej pozor. Hory mají vlastní vůli a prověří tvé úmysly.“
Matýsek poděkoval a vešel do horské stezky, která se vinula mezi skálami a jeskyněmi. Krystal svítil jemným modrým světlem, které zahánělo mlhu i tmu. Po cestě mu v patách běželi duchové minulosti — šeptali, sváděli ho k pohodlí a slibovali snadné bohatství. Ale Matýsek je ignoroval. Vzpomněl si na nemocnou babičku, na kravku, která už téměř nedojí mléko, a na děti z vesnice, které nikdy neviděly nic než pole a les.
Po třech dnech cesty a jedné chladné noci objevil Matýsek vstup do obrovské jeskyně. V jejím středu stála černá truhla s vyrytými symboly stromů, hvězd a srdcí. Matýsek sáhl po klíči a zastrčil ho do zámku. S tichým zaklapnutím se truhla otevřela.
Uvnitř nebylo jen zlato, ale také zářící krystaly, šperky s historií, staré knihy plné kouzel a map. Ale na samém vršku ležela malá pečetěná obálka. Otevřel ji a četl: „Tento poklad náleží tomu, kdo jím posvítí na cestu ostatním, ne sobě.“
Když se Matýsek vrátil, celá vesnice ho vítala jako hrdinu. Přinesl s sebou poklady, ale ne je samotné — přinesl vědomosti. S pomocí starých knih a Elenie, která se rozhodla v Jasmínově zůstat jako ochránkyně, vyčistil studnu, vyléčil nemocnou babičku a opravili školu. Zlato nebylo použito k marnotratnosti, ale proměnilo vesnici v místo poznání, radosti a laskavosti.
A čaroděj Kharin? Ten zmizel v mlhách, aby dál hlídal hory, ale srdce měl o maličko lehčí.
Matýsek pak často sedával pod lípou na návsi, poslouchal vyprávění dětí a s úsměvem říkával: „Zlato vás nenasytí, ale pravda, přátelství a dobrý úmysl ano.“ A tak v Jasmínově rostly nejen růže a obilí, ale především dobro v lidech.
A když si víla Elenia někdy sedla vedle něj, oba věděli, že právě zde, bez potřeby kouzel, mezi obyčejnými lidmi, je to největší kouzlo všech dob — naděje.