V hlubokém údolí mezi zelenými kopci, kde voněla máta, šalvěj a mateřídouška, stála malá chaloupka porostlá mechem a pnoucími růžemi. V tomto voňavém domečku žila sova jménem Bylinka. Nebyla to obyčejná sova – byla stará a moudrá, a hlavně uměla léčit zvířátka pomocí kouzel a lesních rostlinek. Zvířata z okolních lesů za ní chodila pro pomoc, když je trápila rozbolavělá křídla, namožené tlapky nebo urousané kožíšky.

Jednoho rána, když se slunce teprve vyklubávalo zpod mraků a všechno kolem se třpytilo rosou, zaklepalo na Bylinčinu dřevěnou branku cosi malého a šedivého. Byla to myší holčička jménem Teka. Měla rozcuchané fousky a v očích jí svítila naděje.

„Paní Bylinko,“ pípla Teka, „já vím, že pomáháte zvířátkům. Potřebovala bych vaši pomoc. Mám veliké přání – chci mít křídla!“

Sova si sundala brýle, zamžourala dolů ze stromu a mírně přešlápla. „Křídla? Ale proč, zlatíčko? Myšičky přece nelétají.“

Teka sklopila hlavičku. „Já vím, ale já bych chtěla. Celý život koukám nahoru do nebe, jak ptáci létají. Chci poznat, jaké to je, mít povětří pod tlapkami, padat a zase stoupat… A taky… taky chci navštívit Kouzelnou louku, kde roste prastará bylinka, co prý uzdraví mojí nemocnou sestru.“

Sova se zamyslela. Mluvilo se o takové bylince – jmenovala se Lunakvět a rozkvétala jen na jediné noci v roce na vrcholku skály jménem Písnička, kam se dostane jen ten, kdo létá anebo umí použít kouzlo proměny.

„Máš odvahu, myško. Ale cesta nebude lehká,“ zamručela sova. „Kouzla nejsou zadarmo a za každé přání je třeba zaplatit. Ale… možná tu znám jedno staré zaklínadlo. Zapomenuté – a nebezpečné.“

Teka přikývla. „Nebojím se. Za svou sestru udělám cokoli.“

A tak sova začala hledat v tlusté a oprýskané knize. Listy šustily a pokaždé, když obrátila stránku, rozvířil se kolem prach, až z toho Teka kýchla. Po chvíli sova klepla zobákem na jednu starou stránku.

„Tady to je. Za úsvitu, když rosa ještě chladí, musíš sníst tři kapky ranní rosy, lístek mateřídoušky a jeden zlatý peříček z ptačího hnízda na vrcholu Jezerní borovice.“

Teka vyrazila hned. Dobrodružství začalo. Její malé nožky ťapkaly lesem, mezi kořeny a větvemi, a chvílemi ji doprovázel vítr, který zpíval do listí. Nejdřív posbírala ranní rosu – kapku po kapce z paznehtíků, stébel trávy i z mechu. Potom hledala mateřídoušku, jejíž voňavý lístek našla na okraji palouku, kde tančila hejna motýlů.

Ale nejtěžší bylo získat zlaté peříčko. Jezerní borovice stála sama na břehu starého jezera, její vrchol se ztrácel v oblacích. V jejím hnízdě bydlel raroh zlatolesklý, vzácný pták s očima jako jantar. Teka musela vyšplhat, a to nebylo pro malou myšku lehké. Ale štěstí jí přálo! Potkala jezevce jménem Bruno, který zrovna svačil lesní plody.

„Ty lezeš na tu borovici?“ zafuněl.

A tak se Teka svezla v kožíšku silného jezevce až do koruny stromu. Raroh se probudil, zívl, kouknul na Teku a místo hněvu se rozesmál.

„Maličká myško, chceš moje peří? No dobře – ale jen jedno. Na kouzla, co neubližují druhým, se jedno zlaté peříčko daruje rádo.“

A tak Teka měla vše. Pod dohledem sovy Bylinky promíchala rosu, lístek i zlaté peříčko v kalíšku s kapkou měsíčního světla. Napila se a celá se zatřásla. Její tělo se napřímilo, fousky jí zahořely bílým světlem… a z jejích zad vyrostla křídla! Průsvitná, lehká jako pavučina, třpytivá jako křišťál.

„Máš jen tři dny,“ varovala sova. „Pak kouzlo vyprší.“

A tak se Teka vydala k hoře Písničce. Letěla nad strání, přes vodopády a mezi mračny, kde si hrály svišti vzdušných proudů. Letěla hodiny a hodiny, až dorazila na vršek hory, kde rostl jediný Lunakvět – stříbrně modrá bylina, která vypadala jako hvězda se srdcem z měsíční mlhy.

Ale když se ho Teka dotkla, ozval se hlas.

„Jsi-li tu srdcem čistým a přáním dobrým, smíš mě vzít.“

Teka přikývla a Lunakvět jí sám skočil do tlapek. Letěla zpět lesem, unavená, ale šťastná. Její křídla už slábla, ale stihla to – právě přistála u prahu chaloupky, když se křídla rozprášila v zlatavý popel a zmizela.

Bylinka spolu s Tekou uvařila z Lunakvětu čaj pro její sestru, myšku Lotku. Po třech doušcích se její slabé oči rozzářily, planoucí horkost ustoupila a děvčátko se pousmálo.

„Teko… tys přiletěla?“

„Ano,“ šeptla Teka a přitulila se k ní.

Od té doby chodily obě sestry často za sovou pomáhat s mícháním lektvarů a tříděním bylin. A i když už Teka nikdy neměla křídla, někdy v tichém večeru zvedala čumáček k nebi a cítila, jak ji něco vevnitř jemně nadnáší. Protože kdo pozná let, ten už nikdy nebude úplně obyčejnou myší.