Bylo nebylo, za sedmero kopci a devatero řekami, v malebné vesničce jménem Dřevánky, stál starý dům s překrásnými modrými okenicemi a komínem, který si vesele pobrukoval pokaždé, když z něj stoupal kouř. Lidé tomu domu říkali Dům na křídlech, a to ne proto, že by létal, ale protože se o něm povídaly podivuhodné věci. Prý kdysi dávno dům patřil starému kouzelníkovi, který si přál, aby jeho domov mohl jednoho dne vzlétnout za dobrodružstvím.

Dům byl prázdný už mnoho let, protože každý, kdo se v něm usadil, tvrdil, že se tam dějí zvláštní věci – nábytek se přesouvá sám, zrcadla šeptají, a v noci se ozývá jemné, melancholické hučení, jako by dům vzpomínal. Nikdo nevěděl, že nad domem visí stará kletba.

V nedaleké chaloupce žila dvanáctiletá Anežka se svým tatínkem, truhlářem, a malým bráškou Ondřejem. Anežka měla bujnou fantazii a často si představovala, že je vílou, která má kouzelná křídla a létá nad lesy. Jednoho dne, když procházela kolem Domu na křídlech, ucítila, jak jí zafoukal vítr do vlasů a ve vzduchu cosi zašumělo. Na zápraží domu cosi zavrzalo, a zároveň se dokořán otevřely dveře.

Anežka chvíli váhala, ale zvědavost jí nenechala na pokoji. Opřela se o zdobené zábradlí verandy a nakoukla dovnitř. Uvnitř bylo čisto, ale ticho, jaké by se dalo krájet. Uprostřed haly ležela stará kniha. Byla popelavá s vyrytými perutěmi ve zlatých ornamentech. Anežka ji opatrně otevřela.

„Pokud jsi duší čistá a odvážná, můžeš zlomit kletbu, jež svazuje srdce domu,“ stálo na první stránce knihy. „Ve sklepení leží truhlice s pokladem, který stráží tři zkoušky. Získáš-li poklad, dům ožije – a znovu získá křídla.“

Anežka se rozhodla, že tu záhadu rozluští. Povídala o tom tatínkovi, ale ten jen mávl rukou. „To jsou pohádky, Anežko. Nechoď sama do takových domů.“

Ale Anežka v noci nemohla spát. Když měsíc zasvítil nejjasnějším světlem, oblékla si starý plášť, do kapsy schovala svíčku a vydala se k domu.

Uvnitř ji přivítalo zvláštní světélko, které jako by poletovalo ze stěn. Kráčela za ním a netrvalo dlouho, než se ocitla u dvířek do sklepení. Svíčka v ruce se rozzářila jasněji a dvířka se sama pootevřela.

Sestoupila po starých dřevěných schodech dolů. Vlhko a ticho ji obklopovalo. Ve sklepení uviděla tři kamenné oblouky, a za každým z nich zlatou bránu. U první brány stál kámen, na kterém byl vyrytý nápis:

*„Lež se jako pravda tváří, jen duši čistou nezmáří.“*

Ozval se hlas z prázdna: „Tři zrcadla ti ukáží různé tváře. Jen jedna je tvá pravá. Vyber tu, která tě ničím neklame.“

Před Anežkou se objevila tři zrcadla. Jedno ukazovalo Anežku jako bohatou princeznu, druhé jako slavnou kouzelnici, a třetí jako Anežku obyčejnou – takovou, jaká je. Chvíli hleděla, ale pak si vzpomněla, co jí říkávala maminka, než odešla do nebe: „To, co máme uvnitř, není třeba převlékat.“ Dotkla se obyčejného zrcadla. Ostatní zmizela a brána se otevřela.

Za ní se ukázala druhá brána, na které bylo napsáno:

*„Síla srdce není v meči, ale v tom, co s ním děláš.“*

Objevila se kouzelná hůl. „Abys prošla, přemísti kámen, který je tvému tělu příliš těžký, ale srdci lehký.“

Na zemi ležel velký kámen. Anežka věděla, že hůl je kouzelná, ale zároveň si uvědomila, že kouzla se nejlépe rodí z dobrých úmyslů. Vzpomněla si, jak v lese pomáhala zvedat klády starému dřevorubci. Namísto zaklínadla položila dlaň na kámen a řekla: „Prosím, dovol mi projít. Chci jen pomoci.“ Kámen se rozplynul jako pára a brána se otevřela.

Poslední brána nesla nápis:

*„Kdo hledá poklad pro slávu a zlato, bude mít srdce duté jako dřevo. Kdo jej hledá pro druhé, nalezne skutečné bohatství.“*

Před Anežkou se objevily dvě truhlice. Jedna byla z masivního zlatého kovu, pobitá drahokamy, druhá stará a obyčejná, z jasanového dřeva. Anežka sáhla po té dřevěné, a v tu chvíli se kolem rozzářilo světlo.

Dům se otřásl, zdi zazářily jako hvězdy a ze stropu sklepení se začaly spouštět kovové ozubené součástky. Dům se začal hýbat – ale ne bourat! Pod jeho základy se objevily křídla – veliká, dřevěná jako z ptáka, jen kouzelná – a začala se zvolna rozpínat.

Anežka běžela ven, kde se už scházel celý znepokojený krajan. Když lidé spatřili, jak Dům na křídlech pozvolna stoupá do výšky jako obrovský ptačí parník, rozléhalo se kolem vesnice jásání a radostné výkřiky.

Dům ale nevzlétl navždy. Po chvilce se snesl opět na zem, tentokrát na nový základ – kousek dál od původního místa. Z jeho střechy spadl starý okap a ve vzduchu zavoněla vůně šafránu a skořice. Dům ožil – ožily i všechny jeho začarované dveře a okna, nábytek přestal běhat po chodbách a místo šepotů se znovu rozezněly smíchy.

Ve dvoře se objevila zlatá kašna, kterou dům daroval jako poděkování, že byl vysvobozen. Každý, kdo se z její vody napil, měl den plný radosti.

Anežka se stala hrdinkou vesnice. Když později pověděla o tom, že poklad nebyly drahokamy, ale křídla domu a svoboda, všichni pochopili.

Od té doby se v Dřevánkách slaví Den křídel, kdy děti kreslí domy s perutěmi a zpívají písně o odvaze, přátelství a víře v kouzla.

A až přijdete do Dřevánek někdy v noci, uslyšíte, jak vedle lesa dům tiše brouká – připomínku toho, že i domy mají sny.