Na úpatí stříbřitých hor, ukrytý za lesní mýtinou, zurčel potůček tak čistý, že v něm tančily paprsky světla jako stříbrní kapříci. Tento potůček byl zvláštní – nejen že měl průzračnou vodu a nikdy nevysychal, ale pod jeho hladinou se nacházel skrytý svět, o kterém věděli jen ti nejvnímavější obyvatelé lesa.

Jedním takovým obyvatelem byla i drobná víla jménem Šarlotka. Měla vlásky barvy ranní rosy a křídla tak jemná, že vypadala jako pavučinka vyšívaná měsíčním světlem. Víla Šarlotka žila v dutině starého dubu a každý den létala k potůčku, aby zpívala jeho vodám a pozorovala svět, který se v třpytivých vlnkách zrcadlil.

Jednoho dne, když zpívala svou oblíbenou píseň o kapkách rosy a duhovém dešti, uslyšela z dáli podivné syčení. Zvětšující se šustění listí jí napovědělo, že se blíží něco neobvyklého. Z houštiny se vyplazil dlouhý had s lesklými šupinami, které se leskly jako zelený smaragd. Byl větší než kterýkoli had, kterého kdy víla viděla, a v očích měl smutný, téměř prosebný výraz.

„Vílo, prosím, pomoz mi,“ zasyčel had. „Ztratil jsem své kouzelné jméno. Bez něj se nemohu proměnit zpět v bytost, kterou jsem kdysi byl.“

Šarlotka se zamračila. Nikdy dříve neslyšela, že by had měl lidské jméno, natož kouzelné. Ale protože měla srdce laskavé a dobrodružství se nebránila, rozhodla se pomoci.

„Jak ses dostal do této podoby?“ zeptala se.

Had se svinul do klubíčka a začal vyprávět. „Kdysi jsem byl strážcem prastaré brány pod horami. Ale jednoho dne na bránu zaútočila příšera z temného jezera – stvoření beze jména, zrozené z nočních můr. Abych ji zastavil, použil jsem zakázané kouzlo, které mě proměnilo v hada. Než jsem své jméno opět vyslovil, příšera mi ho vzala a ukryla ho v podzemním labyrintu pod potůčkem. Od té doby bloudím tímto lesem a čekám, až někdo najde odvahu můj osud změnit.“

Víla nastražila svá třpytivá křídla. „Jestli je tvé jméno opravdu skryto pod tímto potůčkem, najdu ho. Musíme ale jednat rychle. Jakmile příšera zjistí, že se tvé jméno pokusíme získat, může se pokusit ovládnout celý les.“

Společně s hadem se tedy vydali k nejhlubšímu místu potůčku. Šarlotka znala každou jeho zákrutu, ale netušila, že pod jedním z mechem porostlých kamenů se skrývá vstup do světa, o jakém dosud jen snila.

Když kámen odsunuli, odkryl se otvor tak tmavý, že i světélkující víla musela zavřít oči před chladným závánem, který z něj vyšel. Had se prosmýkl otvorem jako první a víla za ním vplula se svítícími perličkami, které vyzařovalo její tělo.

Pod zemí se rozprostírala síť spletitých chodeb, které připomínaly chaluhy, spletené spolu v bludiště. Stěny pulzovaly zlatavým světlem, jako by jimi proudila kouzelná míza. Všude kolem však bylo ticho… až moc dokonalé ticho.

„Musíme najít tři části mého jména,“ vysvětlil had, kráčející se svíjejícím tělem po zvláštním podkladu, který zněl jako sklo. „Každá část je ukryta za zkouškou. Jen ten, kdo má odvahu, moudrost a laskavost, může jméno získat.“

První zkouška je zavedla do komnaty, kde sedělo stvoření připomínající stín z mlhy. Mluvilo hlasem, který připomínal ševelení větru: „Odhal to, co vidět nelze. Na tmě najdi světlo.“

Víla zavřela oči a rozhýbala křídla, až z nich vyšlehlo měkké světlo. Osvítilo stěnu, která byla pokrytá tisíci runami. Každá jiskrně zazářila a jedna z nich se oddělila – první část jména: „Lian“.

Šarlotka a had šli dál. Druhá zkouška vedla do komnaty, kde se vznášely desítky skleněných koulí. Uvnitř každé z nich tančil výjev – některý radostný, jiný smutný. „Který je pravdivý?“ zazněl hlas přímo z jejich myslí.

Moudrost zde bylo klíčem – víla si všimla, že pravda není o tom, co je příjemné, ale o tom, co nese největší význam. Vybrala kouli, v níž had bojoval s příšerou a při tom ztratil svou lidskou podobu. Jakmile se jí dotkla, sklo zmizelo a uvolnila se druhá část jména: „Der“.

Třetí komnata byla nejtemnější. Na jejím prostředku stála příšera. Měla tělo z kouře, oči jako hlubiny a kolem ní se válela mlha strachu. „Řekni mé jméno,“ poručila, „a já ti dám to, co hledáš. Pak vás ale oba pohltím.“

Had sklonil hlavu. „Její jméno nikdo nezná,“ zašeptal.

Ale víla udělala krok vpřed. „Neřeknu ti jméno, ale dám ti něco lepšího – odpuštění.“

Příšera se zachvěla. Z černého dýmu se objevila tvář plná bolesti a touhy po světle. Stačilo jedno vlídné slovo a zlo prosáklo pryč jako voda mezi prsty. Třetí část jména vystoupila z její hrudi: „el“.

Šarlotka tři části spojila a vyřkla celé jméno: „Lianderel.“

Had se sevřel, zakroucené tělo se začalo lesknout, jako by se měnilo zpět v něco přirozeného. Před vílou nestál už plaz, ale mladý muž s očima stejně zelenýma jako jeho bývalé šupiny. Byl to Lianderel, strážce brány.

„Děkuji ti,“ řekl a poklekl. „Zachránilas mě nejen od prokletí, ale i od ztráty víry.“

Společně se pak vrátili na povrch, kde potůček dál zurčel a les tiše naslouchal. Brána byla opět chráněná – nejen Lianderelem, ale i vílou, která se stala jeho nejbližší přítelkyní.

Od toho dne každé ráno nad potůčkem létala víla se stříbrozlatými křídly a zpívala písně, které nejen že hojily smutek, ale také připomínaly, že i v nejtemnější hloubce se skrývá světlo – a že někdy stačí málo – jako kapka laskavosti – aby se probudila ta největší kouzla.