Bylo jednou jedno malé království daleko za devíti horami a devíti lesy, kde žila dívka jménem Elenka. Nebyla to princezna, ani kouzelnice, ale obyčejná dívka, která bydlela se svou babičkou v starém podzimním domku uprostřed bukového lesa. Listí kolem jejich domu bylo vždy zlatavé, i v létě, a ševelilo zpěvem, když se ho dotkl vítr.

Jednoho dne, když Elenka sbírala v lese spadané větve na topení, našla pod silným bukem cosi zvláštního. Mezi listy se třpytil lesklý prsten. Nebyl jako obyčejný prsten, měl na sobě malý safír, jenž zářil, jako by v něm hořel plamínek. Elenka se rozhlédla, ale nikdo v okolí nebyl, a tak prsten zvedla a nasadila na prst. V tu chvíli se kolem ní zvedl vítr a listí vířilo ve vzduchu.

„Děkuji ti, dobrá dívko,“ ozval se jemný hlas, „osvobodila jsi mě z tichého kouzla mnoha století.“

Před Elenkou se z víru listí zformovala průsvitná postava – žena v jemném závoji, jejíž oči svítily jako podzimní slunce. „Jsem paní Listěnka, duch tohoto lesa. Ten prsten je klíčem k mému domovu, schovanému ve skrytém světě za Listovým zrcadlem. Ale můj dům – Kouzelný Háj – dobyl před lety zlý kouzelník Vetrán. Od té doby jsem lapena v kouzle lesa a nemohu se vrátit domů.“

Elenka sklopila hlavu. „Já bych ti chtěla pomoci, krásná paní, ale jsem jenom obyčejná dívka.“

„Prsten tě ochrání a závoj ti ukáže cestu,“ řekla Listěnka a podala jí hedvábný závoj, jemný jako pavučina a stříbrný jako rosa. „Můžeš vidět ukryté věci, pokud jím pohladíš vzduch. Ale pamatuj, zkoušek bude mnoho.“

A tak začalo Elenčino dobrodružství.

V tu noc položila závoj na parapet a prsten jí na prstě zářil jako hvězda. Ve snu ji navštívila paní Listěnka a ukázala jí první etapu cesty: musela najít Dům z Mlžného dřeva, kde v komnatě plné podzimního listí dřímal Strážce klíče. Bez klíče se nedostane k Listovému zrcadlu.

Ráno Elenka vybavila se berlí, kusem chleba a mateřiným šátkem. Nasadila prsten, uvázala závoj do vlasů a vydala se lesem. Cesta nebyla jednoduchá – vítr šeptal podivná slova, stromy se natáčely, jako by chtěly zabránit dalšímu kroku.

Po třech dnech putování došla k místu, kde se vzduch tetelil a stromy byly mlhavé. Sáhla po závoji a pohladila prostor před sebou — a ejhle, objevila se branka, skoro neviditelná, a za ní dům kdysi ztracený.

Dům z Mlžného dřeva byl tiše dýchající stavba s kmeny prorůstajícími střechou. Uvnitř byl chlad, ale ne nepříjemný. V komnatě pokryté vrstvěným listím spalo cosi obrovské a mechem porostlé. Elenka se přiblížila a listí se samo rozestoupilo – ležel tam kamenný obr, jehož břicho se zvedalo a klesalo jako při spánku.

Elenka si vzpomněla, že paní Listěnka říkala, že má promluvit jazykem listí. Ale ten neovládala. Sedla si tedy ke kořenům dubu a začala listím tiše šeptat svoje příběhy: o babičce, o přáních, o zimách strávených u kamen. Listí šumělo, jak jí naslouchalo, a místo slov doručovalo její přání.

Kamenný obr otevřel jedno oko a vydechl slabým hlasem: „Tys mluvila láskou, nikoliv kouzlem. To je starší jazyk, než jaký zná les. Tobě svěřím klíč.“

Z jeho srdce se zvedla snítka dubového listu se zlatým okrajem. Dal jí ji a opět usnul.

Elenka poděkovala a vydala se dále. Cestou míjela zaniklé stezky, mluvila s havrany, kteří znali všechny řeči, a jednou musela přelstít bludičky, které se snažily odvést ji do mokřin. Prsten jí však vždy ukázal pravý směr, a závoj odhalil pravdu ukrytou.

Když došla k Listovému zrcadlu, vydechla. Bylo to vysoké zrcadlo s rámem spleteným z větví, jehož hladina nebyla ze skla, ale z listí – šustilo a vlnilo se jako voda. Jen ten, kdo držel dubový klíč, mohl vejít.

Elenka ho vložila do dutiny vedle rámu a zrcadlový les před ní se otevřel. Vstoupila do jiného lesa – ten nebyl zlatý, ale stříbrný, a stromy měly větve jako z krystalu. Uprostřed stál dům Listěnky – vysoký, jemný a svítivý. Ale kolem něj se vznášela mlčící postava – kouzelník Vetrán, jehož plášť byl z nočních stínů a vousy ze zimního vánku.

„Kdo se odvažuje rušit mé ticho?“ zavrčel, když Elenka vkročila.

„Já,“ řekla Elenka, ač jí srdce zrychlilo. „Přináším dubový klíč a hlas podzimu.“

Zavládlo ticho. Vetrán pozvedl hůl a vítr se zvedl, listí se rozeběhlo, stromy se ohýbaly.

Elenka se ale nedala. Sundala závoj a podržela ho před sebou. „Ukaž mi pravdu,“ zašeptala.

Závoj se zachvěl a rozjasnil, a náhle kouzelníkova postava začala blednout. Místo temného Vetrána stál tam mladý muž se smutnýma očima, obklopený hustým smutkem.

„Ty nejsi zlý… Ty jsi zapomenutý,“ řekla Elenka.

Kouzelný dům šeptal pravdu – Vetrán kdysi býval strážcem Kouzelného háje, ale po příchodu temné zimy mu bylo odejmuto jméno. Zavřel se v sobě a jeho srdce ztuhlo jako led.

Elenčina slova a láska, s nimiž mluvila s listím, ho probudily. Vetrán položil hůl a všechno kolem se rozjasnilo.

Z dálky se přihnala Listěnka, teď už jasná a plná světla. „Elenko,“ zvolala, „navrátila jsi světlo háji, otevřela jsi srdce tomu, kdo zapomněl, jak milovat. Jsi pravá dáma podzimu.“

A tak Elenka dostala nový domov – mohla žít v Kouzelném háji, kdykoli chtěla. Ale nejčastěji se vracela k babičce do starého domku u bukového lesa, kde listí zpívalo, a když vítr zavlál, prsten na jejím prstu zazářil.

A kdo v noci cestačí lesem a spatří jako by záblesk závoje mezi větvemi, ten ví: Elenka stále bdí nad lesem a chrání jeho kouzlo svým laskavým srdcem.