V daleké zemi za sedmero kopci a devatero řekami se rozprostíralo království zvané Sluneční dolina. Kraj to byl krásný a klidný, plný zelených lesů, šumících řek a rozkvetlých luk. Uprostřed doliny stála vysoká věž s kamennými zdmi a stříbrnou střechou, která se leskla ve slunečním světle.

Tuto věž postavil dávno před lety mocný kouzelník jménem Modravec. Nebyl zlý, ale ani dobrý – řídil se svými vlastními pravidly a lidem se raději vyhýbal. Tvrdilo se, že ve věži střeží velké tajemství, které nesmí nikdy upadnout do nesprávných rukou. Během mnoha let lidé na Modravce pozapomněli, jen občas děti při hraní ukazovaly na věž a šeptaly si o kouzlech.

Jednoho dne se u paty věže objevila neobyčejná husa. Byla bílá jako čerstvě napadaný sníh a místo jednoho oka měla malý safír. Lidé z blízké vesnice si mysleli, že utekla někomu z dvora, ale husa nikomu nepatřila. Vždy ráno odkráčela někam do lesa a večer se vracela zpět k věži. Někteří tvrdili, že mluví lidskou řečí, ale to nikdo dosud neslyšel.

V té době žila v nejbližší vesnici holčička Jitka. Měla jedenáct let a byla zvědavá jako koťátko. Když uslyšela o podivné huse a o tom, že snad hlídá věž, zatoužila se na vlastní oči podívat, zda na tom něco je.

Jednoho časného rána, když se slunce teprve klubalo z obzoru, si sbalila malý uzlíček s chlebem a jablkem a vydala se ke staré věži. Ještě než dorazila, uslyšela v trávě podivné klapání. Z houští se vynořila ona husa a zamířila přímo k Jitce.

„Dobré ráno,“ řekla husa. Hlas měla hluboký a klidný, jako kdyby vítr mluvil přes listí.

Jitka ztuhla. „Ty… Ty opravdu mluvíš?“

„Samozřejmě. Nejsem obyčejná husa. Jsem strážkyně svíčky moudrého kouzelníka.“

„Svíčky?“ zeptala se Jitka.

„Ano. Tuto věž před mnoha lety kouzelník Modravec postavil jako úkryt pro Plamínek Poznání – kouzelnou svíčku, jež dává každému, kdo ji spatří, zvláštní dar. Ale svíčka nesmí padnout do rukou chamtivých lidí. Já jsem byla proměněna ze sudičky, abych ji chránila.“

Jitka se posadila do trávy vedle husy. „A co se stane, když svíčku někdo ukradne?“

Husa zvedla křídlo k věži. „Věž by se začala bortit, a spolu s ní by zmizelo i celé kouzlo, které chrání naši dolinu.“

Najednou se země lehce zachvěla. Husa se prudce otočila k lesu.

„Cítím nepřátelskou sílu,“ zavrčela.

Z lesa se vynořil muž v šarlatovém plášti. Na hlavě měl špičatý klobouk a v ruce držel hůl zakončenou černým krystalem.

„To je kouzelník Rudobor,“ zašeptala husa. „Byl kdysi Modravcovým učněm, ale chtěl moc pro sebe. Proto byl vyhnán.“

Kouzelník Rudobor se rozesmál. „Tak přece tu stále hlídáš, ty zející slepice. Ale teď je čas, aby plamen poznání sloužil mně!“

Pozvedl hůl k věži a vyslal k ní proud temné magie. Kameny u brány věže se začaly třást a jedno z velkých dveří se pootevřelo.

„Musíme ho zastavit!“ vykřikla husa, roztáhla křídla a vyrazila proti kouzelníkovi, ale síla Rudoborovy magie ji odhodila stranou.

Jitka neváhala. Vběhla do věže – vždyť byla dost malá, aby se protáhla i úzkou mezerou, kterou vytvořil Rudobor. Uvnitř bylo temno a chladno, schody se vinuly do výšky jako had.

„Najdi svíčku,“ ozývalo se jí v hlavě. „Skrývá se nahoře v místnosti bez okna.“

Běžela, až se zadýchala. Když konečně dorazila na vrchol, uviděla kruhovou místnost a uprostřed vyvýšený podstavec, na kterém hořela jediná svíčka. Plamen měl barvu zlatého paprsku a osvětloval všechny kouty.

Jitka se přiblížila. Svíčka zářila a před jejími očima jako by se objevovalo tisíce slov a obrazů – záblesky minulosti, přítomnosti i možných budoucností.

„Musím ji zachránit,“ řekla si, ale jakmile se natahovala, ozval se třesk. Rudobor vtrhl do místnosti.

„Tu svíčku mi dáš!“ vykřikl.

Jitka se otočila. „Proč ji chceš?“

„S jejím světlem uvidím každou myšlenku, každý plán. Vládnout pak bude snadné.“

„Ale to není správné.“

„Na tom nezáleží!“ zakřičel Rudobor a vyslal směrem ke svíčce další vlnu magie.

A v tu chvíli husa vrhla sebrané síly do posledního útoku. Vznesla se, přistála na kouzelníkovi a srazila mu hůl z ruky. Hůl spadla na zem a rozdělila se ve dvě.

Plamen svíčky naráz změnil barvu – zazářil bílým světlem, které naplnilo celou místnost. Rudobor klesl na kolena a začal se rozplývat v obláček dýmu.

„Světlo pravdy ho pohltilo,“ pravila husa s úlevou.

Svíčka se zklidnila a její světlo zesláblo, ale nezhaslo.

Jitka k ní přistoupila. Teď hořela měkce a teple, jako obyčejný plamínek v podvečerním světle.

„Zasloužíš si poctu nositelky svíčky,“ řekla husa. „Ale tvé srdce je čisté a rozumné, takže ji můžeš nechat zde, kde bude dál chráněna.“

„A co ty?“ ptala se Jitka.

„Mé poslání bylo dokončeno. Ale ještě chvíli zůstanu, abych tě doprovodila zpět do vesnice.“

Když opouštěly věž, zřícené kameny se otočily a dveře se opět zavřely, jako kdyby věděly, že zlo bylo poraženo.

Lidé z vesnice vítali Jitku jako hrdinku, a husa se stala oblíbenkyní všech dětí. Dokonce jí postavili malý rybníček vedle školy, kde mohla plavat a odpočívat.

Nikdo už se netroufl přiblížit k věži se zlými úmysly. A svíčka v její koruně hořela dál, světlem moudrosti a naděje pro celou Sluneční dolinu.