Za sedmero horami a devatero řekami stála malá vesnička jménem Větrná Lhota. V té vesničce žila holčička jménem Amálka. Byla zvídavá, veselá a měla zvláštní dar – rozuměla řeči větru. Kdykoliv fouknul, šeptal jí do ucha písně dálav, vyprávěl, co se děje v jiných koutech světa, a občas jí zanesl peříčka z nebe, tak lehká, že se skoro ztrácela ve slunečních paprscích.
Jednoho dne, když Amálka seděla u potoka a pletla věneček z pampelišek, vítr foukl silněji než obvykle. Nesl s sebou zvláštní zprávu. „Amálko,“ zašeptal vítr, „v zemi za třpytivými horami se ztratil kouzelný kočár Královny nebes. Bez něj nemůže jezdit po noční obloze a roznášet sny. Musíš pomoci.“
Amálce se rozbušilo srdce. Cítila, že ji ten hlas volá z hloubi duše. „Ale jak se tam dostanu?“ otázala se, a vítr odpověděl: „Musíš najít Hůlku větru. Ta jediná tě může unést přes hory i moře.“
A tak začalo Amálčino dobrodružství.
Doma si sbalila uzlík – kousek chleba, jablko a svou oblíbenou flétnu. Pak se vydala do lesa, kde podle starých pověstí žila stará čarodějka, jediná, která věděla, kde se Hůlka větru nachází.
Les byl tmavý a plný šera. Stromy měly větve jako pařáty a občas se ozval podivný zvuk, jako by někdo šeptal ze země. Ale Amálka se nebála. Za každým rohem zpívala písničku, kterou ji naučil vítr, a stromy se ukláněly, aby mohla projít.
Po dlouhé cestě dorazila ke staré chaloupce obrostlé mechem. Zaklepala na dveře, které se samy s vrzáním otevřely. Uvnitř seděla čarodějka s vlasy jako stříbrné pavučiny a očima jako horské jezero.
„Vím, proč jsi přišla, dítě,“ řekla čarodějka, než Amálka stačila cokoli říct. „Hůlka větru spí na vrcholku Větrné skály, ale cesta tam vede skrz Tichý kaňon, kde se ztrácí zvuk i paměť. Dávej pozor.“
Čarodějka jí podala malý šátek z nebeské látky. „Ten ti pomůže slyšet vítr i tam, kde ticho hluchne. A vezmi si mou lahvičku s rosou. Kapka ti dodá odvahu ve chvíli největší nouze.“
Amálka poděkovala a vydala se na cestu. Šla dnem i nocí, až dorazila k Tichému kaňonu. Jakmile vstoupila do jeho stínu, vše ztichlo – ptáci, stromy, dokonce i její nádech jako by se rozplynul. Narazila na zvláštní mlhu a najednou si nemohla vzpomenout, proč sem přišla nebo kdo je.
Vytáhla ale šátek, který jí dala čarodějka, a ovinula jej kolem krku. Jakoby zázrakem uslyšela tichý verš větru:
„Jsi dítě hvězd, dcera odvahy, jdi vzhůru, kde sídlí pravdy dravé.“
A tak vykročila dál, vedena pouze šepotem v duši. Kaňon postupně ustupoval a před ní se zvedala obrovská skála. Na vrcholku, kde se setkávaly mraky i ptáci, stávala Hůlka větru – vysoká, třpytivá, s pírkem na špičce.
Amálka po ní sáhla a ve chvíli, kdy se jí dotkla, ozval se obrovský rachot. Nebe potemnělo a vichr ji zvedl do výšek. Křídla – pravá, zlatavá křídla – jí narostla na zádech, lehká jako sny. A vítr jí zašeptal: „Teď můžeš letět.“
Nebála se. Nadnášena moudrostí větru a posílena sílou srdce, vzlétla k oblakům.
Letěla nad oceány, nad pouště i města, až se před ní zvedly třpytivé hory – vysoké, ostré, lesknoucí se jako drahokamy. Za nimi ležela země, kde se kouzelný kočár Královny nebes zřítil.
Přistála na stříbrné planině. Místo bylo tiché, pokryté střípky padlých hvězd. A uprostřed – rozbitý kočár. Jeho kola byla z prstenců Saturnu a střechu tvořila zářivá duha, nyní pokřivená a polámaná.
U kočáru stála nebeská dívka, stvořená z mléčné mlhy. Plakala.
„Ztratili jsme hůlku snů,“ řekla. „Bez ní kočár nelze opravit. Spadli jsme a nemůžeme vzlétnout. Sny všech dětí zůstanou věčně bloudit.“
Amálka vytáhla Hůlku větru a držela ji před sebou. Z její špičky vytrysklo světlo, které zalilo všechno kolem. Část světla se snesla k rozbitému kočáru, zlepila kola a narovnala duhovou střechu. Druhá část světla vnikla do srdce Amálčina, kde se promísila se šepotem větru.
„Ty jsi nyní Strážkyně větru a Nositelka snů,“ usmála se dívka. „Pojď, projedeme se.“
Amálka nasedla do kočáru, který se třpytil jako hvězdný prach. Táhly ho čtyři okřídlené lišky se zlatýma očima. Letěly nad světem, rozsypávaje sny dětem, a Amálka hrála na flétnu písně, které jí naučil vítr.
Když byla mise dokončena, vítr ji donesl zpět do Větrné Lhoty. Všechno vypadalo stejně, ale něco bylo jiné – v Amálčiných očích se skrývala veliká moudrost a na rameni jí odpočívalo malé peříčko, co se nikdy neztratilo.
Každou noc, když usínala, slyšela vítr, jak jí zpívá nová dobrodružství.
A když fouklo trochu silněji, usmívala se.
Protože věděla, že svět je plný kouzel, stačí jen poslouchat.