Kdysi dávno, v království ukrytém za třpytivými horami a hlubokými lesy, stál nádherný palác ze zlata a bílého mramoru. Každá věž svítila jako hvězda a na každém rohu visely hedvábné prapory, které jemně vlály ve větru. V tom paláci žila královna Neliana, moudrá a laskavá panovnice, kterou celý kraj miloval. Její palác byl nejen sídlem královské rodiny, ale i místem, kde přebývala kouzelná moc – ukrytá v drahokamu zvaném Srdce Země.

Srdce Země bylo hluboce zakořeněné s magií říše a přírodou celého království. Díky němu kvetly louky, lesy byly zelené a řeky čisté a plné ryb. Byl to dar od starých lesních duchů a mohl být opatrován jen tím, kdo měl čisté srdce. Nacházel se v tajné komnatě hluboko v srdci paláce a střežili ho královnini strážci a záhadné kouzlo, které vytvořil starý čaroděj Lufan.

Nedaleko paláce, v kopcích pokrytých mechem a kapradím, žil trpaslík jménem Brůček. Byl to kovář, který miloval práci se železem a kamenem. I když měl malou dílnu a žil skromně, jeho výrobky byly známé široko daleko. Byl moudrý, laskavý a rád pomáhal každému, kdo potřeboval. Jednoho dne, když Brůček při práci bušil do rozžhaveného železa, zjevila se mu podivná žena v kápi. Její hlas zněl jako šepot listí v temném lese.

„Trpaslíku Brůčku,“ pravila, „tvé srdce bije v pravém rytmu. Potřebuji tvou pomoc. Mocná síla se blíží k paláci a hrozí, že Srdce Země bude ukradeno.“

Brůček se zarazil. „Jak to víš? A kdo jsi?“

Žena se usmála a odhalila oči, které světélkovaly jako měsíční kámen. „Jsem strážkyně proměny, služebnice rovnováhy. Starý had, který byl dávno zapovězen do zakázaných jeskyní, se opět probouzí. Jeho jméno je Seraphon a touží po moci. Pokud Srdce Země získá on, celá říše se ponoří do temnoty.“

Brůček se nadechl. „A co mám dělat já? Já jsem jen kovář.“

„Jsi víc než to,“ odpověděla tajemně žena. „Tvé ruce neumějí jen tvořit, ale i chránit. Sebereš odvahu?“

Trpaslík přikývl. A tak začalo velké dobrodružství.

První noc dorazil Brůček k paláci, ale brány už byly pevně zavřené. Zoufal, když vtom zapršelo a ze tmy se vynořil podivný pták s pestrobarevným peřím. Posadil se vedle něj a z kapsy na krku vytáhl zlatý klíč.

„Strážkyně tě posílá,“ řekl ptačí hlas. „Tímto klíčem otevřeš Zahradní bránu. Spěchej, čas běží.“

Brůček poděkoval a s klíčem v ruce doběhl k malým dveřím v zahradním zdivu. Ozvalo se *klik* a vrata se zlehka pootevřela. Uvnitř zahrady svítily květiny, víly proplétaly své světelné stuhy a stromy zpívaly tichou melodii.

Jedna z víl, drobná stvořeníčka s křídly připomínajícími pavučinovou krajku, k němu přiletěla a ukázala mu cestu do vnitřního nádvoří. Tam právě stráže pobíhaly sem a tam. Královna ho spatřila z balkonu.

„Kdo se opovažuje vstoupit v tuto chvíli?“ zvolala přísně, ale když uviděla ptačí klíč, změnila tón. „Ach, ty jsi ten trpaslík, o kterém mi vyprávěla žena ve snu.“

Brůček poklekl. „Přišel jsem chránit Srdce Země. Had Seraphon se blíží.“

Královna kývla. „Pak budeš potřebovat víc než odvahu. Musíš projít Zkouškou čistoty, moudrosti a srdce. Každá tě otestuje až do morku kostí.“

Brůček tedy putoval do Kruhové síně, kde se před ním otevřely tři dveře. Každé měly symbol – rybu, knihu a srdce.

Prvními dveřmi vstoupil do místnosti plné vody. Byl tu jen kámen uprostřed a zlatá ryba, která kroužila kolem.

Ryba na něj promluvila: „Zachraň mě dřív, než voda vyteče, ale nedotýkej se dna.“

Trpaslík přemýšlel, jak rybu zachránit, když všude kolem bylo bahno. Nakonec použil svou kovářskou zástěru jako síť. S ní opatrně rybu podebral, aniž by se dotkl dna, a pustil ji do misky s vodou poblíž stěny. Voda ve velké kašně zmizela a dveře se otevřely.

Ve druhé místnosti se nacházelo tisíce knih. Uprostřed stál starý mudrc a položil otázku: „Co je mocnější než meč, ale slabší než vítr?“

Brůček si sedl a přemýšlel. Po dlouhé chvíli řekl: „Slovo. Slovo dokáže uzdravit, ale i zničit.“

Mudrc přikývl a místnost se rozplynula.

Třetí zkouška byla nejtěžší. Brůček se ocitl ve své kovárně, která byla zaplavená plameny. Uprostřed stál jeho nejlepší výtvor – meč z hvězdného železa. V plamenech plakal malý chlapec.

Brůček věděl, že meč by mohl hasit oheň, ale byl příliš těžký. Měl volit mezi záchranou svého díla a chlapce.

Bez váhání popadl dítě a proběhl ohněm. Když se otočil, meč byl zničen, ale dítě v náručí dýchalo.

„Zvolil jsi srdcem,“ ozval se hlas víly, která se zjevila ze světla. „Jsi hoden chránit Srdce Země.“

Když se Brůček vrátil do trůnního sálu, palác se již chvěl. Dříve, než mohl něco říct, rozlétla se okna a do komnaty se snesl Seraphon – had s křídly a očima rudýma jako oheň.

„Předám mi drahokam a nechám vás žít!“ zasyčel.

Královna se postavila, ale Brůček ji zadržel. „Ne, tohle je můj boj.“

Vytáhl z kapsy malý amulet, který mu dala víla při poslední zkoušce. „Tohle je světlo pravdy,“ řekl a podržel ho před hada.

Seraphon se odtáhl, zasyčel a rozpustil se v obláčku dýmu, protože nic zlého nemohlo přežít čistotu pravdy a lásky.

Celý palác se rozjasnil, drahokam zablikal a kouzlo, které drželo království v rovnováze, bylo upevněno silněji než kdy dřív.

Brůček se vrátil do své kovárny, ale teď mu pomáhali i lesní duchové a víly. Vyráběl nástroje jak pro lidi, tak pro kouzelné bytosti. Lidé z paláce ho často navštěvovali a děti mu nosily malované obrázky.

Královna na jeho počest postavila malou věž ve své zahradě a zasvětila ji Odvaze srdce. A had? Zůstal navždy jen jako legenda – připomínka, že pravá moc je v odvaze, moudrosti a lásky.