V jedné vzdálené zemi, kde se kopce třpytily pod slunečními paprsky a lesy šuměly jako ukolébavky, žila malá ještěrka jménem Lajla. Měla zelenou šupinatou kůži, oči jako dvě kapky rosy a srdce plné snů. Nebyla obyčejná – pod jejím jazýčkem nosila kapku kouzelné síly, kterou jí jednou darovala moudrá sova za to, že jí pomohla najít ztracené mládě.

Lajla bydlela v dutině starého dubu u potůčku a každé ráno si pochutnávala na vřelé pohankové kaši, kterou si vařila podle tajuplného receptu z babiččina svitku. V té kaši bylo něco kouzelného – kdo ji snědl, měl po celý den nohy jako jelen, bystré smysly a veselou mysl. Lajla si díky kaši mohla hravě běhat mezi větvemi, skákat po kamenech a vždycky se časem smála.

Jednoho dne, když slunce klesalo za obzor a mezi stromy se protáhl oranžový stín večera, Lajla zahlédla na nebi hvězdu, která nesvítila jako ostatní. Byla jasnější, blýskala se modrobílou září a pomalu padala k zemi, až za horizontem zmizela, jako by se propadla do světa hluboko za kopci.

Ještě téhož večera ji probudilo jemné třepotání křídel a před dutinou přistál stříbrný ptáček. Měl hlas jak zvonkohra a řekl: „Lajlo, ty, která v sobě nosíš kouzlo, byla jsi vybrána, abys zachránila srdce noční oblohy. Hvězda, kterou jsi viděla padat, je ve skutečnosti Srdcediamant – kámen, jenž drží v rovnováze světlo hvězd. Bez něj zhasnou a noc bude navěky temná.“

„Ale co mám dělat?“ zeptala se Lajla a maličko se jí zachvěl hlas.

„Musíš vyrazit na cestu. Srdcediamant spadl do Doliny stínů, kterou střeží Stříbrný had. Nikdo tam dlouho nevkročil. Vezmi s sebou svou kouzelnou kaši, ta ti pomůže překonat nejednu zkoušku,“ řekl ptáček, zakroužil nad její hlavou a zmizel mezi mraky.

Lajla si do uzlíčku z listí zabalila několik porcí kaše, nasadila malý plášť z kapradí a vyrazila.

Její cesta vedla přes Mokré hvozdy, kde stromy šeptaly staré zapomenuté písně a kde malá světélka tančila po nocích mezi kapradinami. Tam potkala starého ježka Borise, který jí vyprávěl, že Dolina stínů bývala kdysi normálním údolím plným květin, dokud nepřišel Stříbrný had a nezačal tam ukrývat lesklé poklady. Hvězda prý jeho sbírku korunovala – a právě proto si ji chce nechat.

„Ale copak mu nestačí, kolik má zlata?“ podivila se Lajla.

„Zlato není celý svět,“ zamručel ježek. „Ale pro některé je to jediné, co vidí.“

Boris jí vyměnil jednu porci její kaše za kouzelný mešec – stačilo jím na hady třikrát zamávat a ty ztuhly, jako by spaly.

Lajla poděkovala a pokračovala dál. V noci přespala pod Houbovým kloboukem, kde červík zpíval do rytmu deště. A ráno konečně dorazila ke vchodu do Doliny stínů.

Dolina byla tichá, tmavá a studená. Všechno tam jakoby ztratilo barvu. Stíny tančily mezi stromy a žádný pták nezpíval. Lajla opatrně kráčela, každou chvíli se rozhlížela, a když ucítila, že síly ubývají, snědla kousek své kouzelné kaše. Energie se do ní s hřejivostí vrátila a srdce jí bijící v hrudi naplňovalo odvahu.

Když došla až na samý konec doliny, uviděla jeskyňku, z níž sálal stříbrný lesk. Vstoupila tiše, a tam ležel Srdcediamant – větší než jablko, zářící jako měsíc.

Napůl jej však ovíjel obrovský stříbrný had. Měl studené oči, zuby jako rampouchy a mluvil hlasem, který zněl jako praskání ledu.

„Kdo ruší můj poklad?“ zasyčel a jeho hlava se zvedla.

„Jmenuji se Lajla a přišla jsem, abych vrátila Srdcediamant na nebe, kam patří.“

„Hvězda je nyní moje!“ zasyčel had. „Kradu světlo, abych mohl být navěky krásný.“

Lajla se zamračila a vytáhla Borisův mešec. Zamávala jím třikrát před hadem. První mávnutí hada zarazilo v pohybu, druhé zavřelo jeho oči a třetí ho uspalo do hlubokého a bezedného spánku.

Ale než se Lajla dotkla diamantu, začal se třást. Celá jeskyně zahřměla a z klenby se spustilo tiché jasné světlo. Z diamantu se zvedl paprsek až ke hvězdnému nebi a obloha se náhle rozzářila. Všechno kolem rozkvetlo – Dolina stínů se proměnila. Stromy se zbarvily, květiny vykvetly a ticho bylo vystřídáno ptačím zpěvem.

Z diamantu se v obláčcích světla zformovala bytost – paní Noční leskna. Měla plášť utkaný z mlhovin a hvězdnou korunu. Usmála se na Lajlu.

„Tvé srdce je čisté jako samotný diamant. Vrátila jsi hvězdám jejich sílu. Jako odměnu ti dávám dar – kdykoli se ocitneš v nesnázích, hvězda ti ukáže cestu. A tvá kaše? Tu už budou znát všechny bytosti noci jako Kaši Odvahy.“

Lajla se s ní rozloučila a srdce jí tančilo radostí. Když se vrátila domů k dubu, přivítaly ji lesní želvy, veverky i sovy. Každý chtěl slyšet příběh o tom, jak zachránila noční oblohu.

A tak Lajla večer co večer rozdělovala svou Kaši Odvahy s těmi, kdo ji potřebovali – tu pro smutnou ježčí mámu, tam pro nemocného netopýřího kluka, jindy zas pro ztraceného skřítka.

Na nebi zářila hvězda jasnější než ostatní. A kdykoli se Lajla podívala nahoru, věděla, že dobro se vždy vrací a každá ještěrka, i ta nejmenší, může změnit celý svět.