Za hranicemi známého světa, kde modrá obloha splývá se stříbřitými vrcholky hor, ležel Zapomenutý les. Byl to kouzelný kraj plný šumivého listí, tajemných stínů a tvorů, o kterých lidé dávno přestali vyprávět. V srdci tohoto lesa stála Stínová brána — stará, mechem porostlá průchodka mezi světem lidí a zemí zvanou Lusharia, kde se sny a kouzla stávaly skutečností.

Tento příběh začíná jednou podzimní nocí, kdy měsíc zářil jasněji než kdy dřív a vítr roznášel vznášející se listí do všech stran. V listí tichounce ťapkal malý jednorožec jménem Lunia. Měla stříbrnou srst a růžový roh, který slabě světélkoval pokaždé, když měla radost. Žila v Lusharii, ale dnešní večer se rozhodla navštívit Zapomenutý les, vůně podzimních listů ji volala jako hlas starého přítele.

Kousek od brány, ve staré jeskyni, bydlel troll jménem Bromel. Bromel nebyl zlý troll – jen trochu osamělý. Měl rád mech, který hřál jeho paty, a nejraději poslouchal šustění listí, když si vítr hrál se stromy. Ale lidé se ho báli, a tak se celé roky skrýval a pozoroval les jen zpovzdálí.

Když Lunia přišla ke Stínové bráně, hned si všimla, že s ní není něco v pořádku. Brána bývala zlatavá a průzračná jako ranní rosa, ale nyní byla šedá, popraskaná a svíjela se podivným stínem. Jednorožec natáhla přední kopýtko, ale jakmile se dotkla chladného kamene, přeběhl jí po srsti mrazivý proud magie.

„Brána je porušená,“ zafňukala tiše Lunia. „Někdo na ni uvalil kletbu. Když nebude funkční, pak se Lusharie uzavře před světem navždy…“

„Zaznamenal jsem to taky,“ ozval se hluboký hlas zpod kapradí. Lunia se lekla, ale když uviděla Bromela, povolila v těle. Jeho oči nebyly zlé ani záludné, spíš unavené a smutné.

„Jsi troll… ale ne takový, jaké mi popisovali,“ řekla zaskočeně.

„A ty jsi jednorožec, ale nejseš pyšná jak ti z legend,“ pousmál se Bromel. „Možná že i mýtická stvoření umí být jiná.“

Oba se zadívali na bránu, která slabě pulsovala, jako by z ní unikalo světlo.

„Musíme zjistit, kdo ji zaklel,“ řekla Lunia rozhodně. „Jinak naše světy zůstanou navždy oddělené.“

„Půjdu s tebou,“ řekl Bromel a oprášil si z ramen mech. „Znám cestu na místo, kde roste První strom. Říká se, že jeho listy slyší všechno, co se v lese šustne.“

A tak se vydali na cestu. Lunia kráčela tiše, její kopyta šustila v listí jako kapky rosy, zatímco Bromel se sunul vedle ní a každým svým krokem zaduněl zem. Přesto se doplňovali dokonale: jednorožec svítila na tmavé cesty, troll odháněl větve a chránil svého společníka od pichlavých keřů.

Putovali den a noc, až dorazili k Prvnímu stromu. Byl obrovský, jeho kmen široký jako deset trollů stojících vedle sebe. Z větví visely listy různých tvarů — některé měly oči, jiné uši, některé dokonce jemně špitaly mezi sebou, jako hejno vrabčáků.

Lunia s úctou políbila kořen stromu a zašeptala: „Ó, První strome, ochránce věků, prosíme tě, pověz nám, kdo zaklel bránu mezi světy?“

Listy se začaly chvět a v koruně stromu zazněl hlas.

„Kletba přišla od Lesní stíny, tvora zrozeného ze zapomenutí a hněvu. Dlouhá léta čekal, že někdo uslyší jeho žal, ale les mlčel. Když ho nikdo neposlouchal, rozhodl se zavřít cestu, aby nikdy nikdo nepřišel.“

Troll a jednorožec na sebe pohlédli.

„Takže to není zlý tvor,“ zamumlal Bromel. „Je jen… sám.“

„Jako… ty,“ řekla Lunia tiše.

S tím věděli, co musí udělat. Lesní stína žil hluboko v temné části lesa, kde listí nikdy nespadlo a větve se hýbaly samy o sobě. Nechutné chvění vzduchu je vítalo, jakmile vkročili na stinnou půdu. Ale Lunia svítila a Bromel hřměl odvahou.

Když dorazili k temnému jezeru s černou hladinou, ze stínu se vysunul tvor. Vypadal jako stín samého lesa, jeho tělo bylo tvořené mlhou, větvemi a útržky smutných vzpomínek.

„Proč jste přišli?“ zasyčel.

„Abychom tě vyslechli,“ řekl Bromel klidně.

„Nikdo nemluvil s Lesní stínou po stovky let… všichni mě zapomněli, když přišla nová magie, nový svět.“

Lunia přikročila blíž. „Ale my tě slyšíme. A chceme pomoct.“

Nic se nedělo… ale pak, po chvíli ticha, stín se zachvěl, jako by po dlouhé době vdechl první vánkový nádech.

„Když se les vrátí ke mně, když jedno z listí padne na můj práh… odvolám kletbu.“

Lunia se otočila na První strom. Ten jako by rozuměl — jeden jediný, zlatavý list spadl ze vzdálené větve a pomalu kroužil vzduchem, až přistál na temné hrudi Lesní stíny. Tvor ho tiše přijal a sklonil hlavu.

Magie se roztříštila jako led — zlá kletba povolila a ve všech koutech lesa zněl radostný šum listí.

Stínová brána se znovu rozzářila, pulzovala zlatem a zelení. Svět lidí a Lusharie byl opět propojen. Lunia se usmála a položila hlavu na Bromelovo rameno.

„Vidíš, není třeba být sám, když máš přítele.“

Od té doby Bromel už nebyl jen trol z jeskyně. Spolu s Lunií se stali ochránci průchodu mezi světy a každý podzim, když listí zbarvilo les do zlatočervena, pořádali slavnost pro všechny tvory z obou říší. Dokonce i Lesní stína se občas zjevil, klidný a tichý jako večerní mlha, vděčný za to, že ho konečně někdo slyšel.