V jednom zeleném údolí obklopeném šumícími lesy a kopci s květy rostla malá vesnička zvaná Větrná Dolina. Ve Větrné Dolině žila dívka jménem Anička, která měla tmavé vlasy spletené do copu a oči jako lesní studánky. Bydlela se svou babičkou, která byla slavnou bylinkářkou široko daleko. Každý v okolí věděl, že babička zná kouzelné použití každého lístečku, větvičky i zrnka koření.

Domov babičky a Aničky voněl jako les, med a skořice. Bylo to proto, že jejich chaloupka byla obklopena zahrádkou plnou bylin a koření, které babička pečlivě pěstovala. Anička se u babičky učila všemu, co znala – jak poznat dobrou mátu, kdy sbírat majoránku, nebo jak správně nasušit levanduli, aby neztratila kouzelnou vůni.

Jednoho deštivého odpoledne, když se na kamnech houpal konvička s bylinkovým čajem, babička řekla Aničce: „Dnes v noci se Měsíční brána otevře. Přijde čas, kdy někdo bude muset najít ztracený Zlatý hmoždíř. Ten je klíčem k míchání kouzelných koření, a pokud by upadl do špatných rukou, zvířata by ztratila hlas a lesy by ztichly.“

Anička se podívala z okna, kde vítr zvedal listí do tance, a cítila, že její srdce bije trochu rychleji. „A co se stane, pokud ten hmoždíř nenajdeme?“ zeptala se tiše.

Babička jí podala malý plátěný váček. „V tom váčku je špetka Kouzelného anýzu a jeden sušený květ hvozdíku. Použij je jen v nejvyšší nouzi. A pamatuj – ke koření potřebuješ říkadlo, jinak své kouzlo neprobudí.“

V noci, když měsíc vystoupal vysoko, Anička našla za starým dubem, kde se potkávají tři cesty, zlatou bránu zahalenou stříbrnými paprsky měsíčního světla. Byla to ona – Měsíční brána. S trochou obav v srdci ale s odvahou v očích Anička přešla práh.

Za branou se svět změnil. Stromy byly vyšší a jejich listy šepotaly, voda v potůčku zpívala, a vůně koření zde byla tajemně silná. Anička se vydala lesní stezkou, když náhle uslyšela mečení. Hned vedle cesty stála koza. Byla bílá jako sníh a na krku měla medailonek ve tvaru lístku.

„Bláznivá koza…“ zamumlala Anička, ale když ji chtěla obejít, koza jí zastoupila cestu a kývla hlavou směrem k malé pěšině vedoucí do houští. Anička chvíli váhala, ale pak vyrazila za kozou, která ji vedla klikatou cestou mezi keři, až dorazily k tůni s průzračnou vodou. Ve vodě se třpytil klíč.

„Jak to vytáhnem?“ ptala se Anička sama sebe. A vtom koza drcla rohama do větvičky, která spadla Aničce k nohám. Když ji zvedla, zjistila, že větvička je zvláštně teplá do dlaně a zdá se, že vibruje, jako by měla své vlastní srdce.

„Kouzelná větvička?“ zadivila se Anička. Řekla nahlas jedno z říkadel: „List a větvička, sílo přírodní, podej mi to, co voda chrání.“

Ve chvíli, kdy doznělo poslední slovo, větvička se protáhla a změnila ve zlatou hůlku, ze které vystřelil paprsek světla a vylovil klíč z vody přímo do Aniččiny dlaně.

Koza zapískala od radosti a rozběhla se zpět do lesa. Anička nelenila a utíkala za ní. Během cesty ji doprovázely podivné zvuky, zpěv ptáků a šepot stromů. Nakonec dorazily na lesní mýtinu, kde stála zchátralá věž z porostlého kamene. Ve dveřích věže byl zámek bez rukojeti – přesně pro klíč, který Anička nesla.

Jakmile zámek cvakl, dveře se otevřely a uvnitř uviděla místnost plnou tvarů zvláštních nádob, spoustu barevných prášků a vonících krabiček. Na kamenném stole ležel prastarý Zlatý hmoždíř, ozdobený drahokamy, ve kterém kdysi míchaly čarodějnice směsi pro léčení i kouzla.

Ale nebyla sama. Ze stínu vystoupila postava – vysoký, hubený muž s černým pláštěm a jasnýma očima. „Přišla jsi pozdě,“ zašeptal. „Ten hmoždíř je můj. S jeho silou utiším hlas všeho, co má duši. Nikdo už nebude zpívat ani mluvit.“

Anička ucítila, jak se jí v hrudi rozlévá strach — ale také si vzpomněla na babiččin váček. Rychle vytáhla špetku Kouzelného anýzu a pronese říkadlo: „Anýz, hvězda z nebe, chraň mě, prosím, právě teď a zde!“

Kořeněný vánek obklopil místnost a zlý čaroděj ztratil rovnováhu. Zavadíl rukávem o stůl a přepadl do hromady sušených květů. Než se stihl zvednout, koza ho drcla do zad, až mu z kapsy vypadla tenká hůlka.

Anička ji zvedla a řekla: „Dobrota patří zemi, tvé zlo ať se změní. Ať síla koření rozezní svět, ne mlčení!“

Když domluvila kouzlo, hůlka se rozpadla na prach, čaroděj zmizel v obláčku fialového dýmu a prostor se naplnil zpěvem ptáků a šuměním lesa. Zlatý hmoždíř se rozzářil a vznášel se do vzduchu.

Koza se přikrčila a Anička pověsila hmoždíř na její hřbet, jako by věděla, že cesta zpět domů bude pod ochranou tohoto zvláštního stvoření. Společně se vrátily k Měsíční bráně, která zářila o něco méně, ale stále čekala.

Když se Anička ocitla zpět ve své chaloupce, zjistila, že nepřešlo ani jediné ráno. Babička spala v křesle pod dekou a v krbu tiše praskal oheň. Na stole ležel Zlatý hmoždíř, jakoby tam vždy patřil.

Od toho dne Anička věděla, že koření není jen o vůni nebo chuti, ale i o síle, odvaze a o tom, že největší magie vychází ze srdce.

A koza? Ta žila dál na okraji vesnice a občas se přišla podívat, jestli je všechno v pořádku – vždycky ji poznáte podle medailonku ve tvaru lístku, který jí cinká u krku, když skotačí mezi kopci.