Za dávných časů, v království ukrytém mezi šumícími lesy a křišťálově čistými jezery, žila princezna jménem Elina. Byla známá svou laskavostí, moudrostí a radostí, kterou šířila všude, kam přišla. Království jejího otce, krále Edona, bývalo mírumilovné a šťastné, dokud se jednoho dne neobjevila čarodějnice Morgra, která přinesla temnotu a zmatek.

Morgra byla mocná čarodějnice, která záviděla království jejich štěstí a krásu. Z hněvu a zloby seslala na hrad kletbu a unesla princeznu Elinu. Neodvedla ji však daleko – místo toho ji uvěznila v tajuplném bludišti hluboko v Zakázaném lese, kam se jen málokdy někdo odvážil. Bludiště bylo obehnáno velikou pradávnou branou, kterou nebylo možné otevřít silou ani kouzly obyčejného světa.

Pozlacená brána byla ozdobena starobylými znaky a hlídaná kamennými sochami bájných zvířat. Když se král dozvěděl o únosu své dcery, svolal nejstatečnější rytíře a mudrce z celého království. Nikdo však neprošel bludištěm dále než několik kroků – pokaždé zabloudili, vrátili se na začátek nebo byli donuceni utéct před podivnými tvory, stíny a nepochopitelnými kouzly.

Čas plynul a král zoufal. Jednoho dne se ale na nádvoří objevil chlapec jménem Taran. Byl to sirotek z vesnice u lesa, který často s Elinou hrával v dětství. Byl bystrý, odvážný a měl čisté srdce. Předstoupil před krále a pravil: „Vaše Výsosti, dovolte mi najít princeznu Elinu. Nejsem rytíř, ale znám les, cítím jeho tichou řeč a věřím, že mohu najít cestu dovnitř i ven.“

Král se zadíval do chlapcových očí a poznal, že mluví pravdu. Poté mu poděkoval a dal mu s sebou jen malý plátěný vak s chlebem, čutoru s vodou a drobný amulet, o kterém se pravilo, že patřil Elině matce, královně Auralii.

Taran se hned vydal na cestu do Zakázaného lesa. Když přišel k pradávné bráně, v jejím středu se zablesklo a kámen se rozzářil, jakmile se Taran dotkl prsty amuletu. Brána se ztěžka otevřela s dunivým skřípěním a Taran vstoupil dovnitř.

Bludiště bylo kouzelné a měnilo se s každým krokem. Cesty se posouvaly, stěny dýchaly, a hlas neviditelného větru šeptal záhadné hádanky. Každá zatáčka byla pastí a každé rozhodnutí mělo důsledky.

Taran se nenechal zmást. Vzpomínal na Elininy příběhy o světlu, které porazí každou temnotu, a na její smích, který dokázal prolomit smutek. Připomínal si její dobrotu a věřil, že cesta vpřed není o svalech, ale o srdci.

V první části bludiště narazil na stříbrného lišáka, chytré zvíře, které mu položilo hádanku:

„Kdo mluví všemi jazyky, ale nemá jazyk? Kdo ví všechno, ale je z papíru?“

Taran chvíli přemýšlel a pak odpověděl: „Kniha.“

Lišák se usmál, zamával huňatým ocasem a poodstoupil od kamenné stěny, která se náhle rozestoupila, čímž odhalila další část bludiště.

Ve druhé části se zvedla mlha a z ní se vynořilo tři zrcadla. Z každého na Tarana hleděla Elina – ale každá jiná. Jedna plakala, druhá křičela a ta třetí se jen klidně usmívala.

„Vybrat musíš jedno z nás,“ ozvaly se všechny zároveň. „Jen jedna je ta pravá.“

Taran zavřel oči. Naslouchal. Hluk a smutek byly jako silné vlny, ale za nimi slyšel jedno tiché, jemné tiché šeptání – písničku, kterou Elina zpívala, když byli ještě malí.

Otevřel oči a ukázal na zrcadlo, kde Elina jen tiše stála a usmívala se.

V ten okamžik zrcadla zmizela a Taran mohl pokračovat dál.

Nakonec dorazil na mýtinu v samém srdci bludiště. Uprostřed stál křišťálový věžový sloup, kolem kterého se vznášely světelné kapky jako lucerničky. V jeho středu, schoulená jako spící poupě, byla Elina.

Ale před sloupem stála čarodějnice Morgra, temná a vysoká, s očima jako zlato a hlasem jako temnota noci.

„Tys přišel? Chlapec bez meče, bez magie, bez moci? Co si myslíš, že dokážeš?“ smála se.

Taran sevřel amulet a vykročil vpřed.

„Nepřišel jsem bojovat, Morgro. Přišel jsem ji najít. A vím, že dobro je silnější než zlo.“

Čarodějnice se zasmála znovu, tentokrát však v tom zasmání byla nejistota. Moc, která chránila Elinu, se slabě zatřpytila, jak amulet v Taranově ruce začal zářit jasněji.

„Tento amulet patřil Elininy matce – té, která tě kdysi porazila. V něm je láska, která přemůže každé kouzlo.“

Morgra ustoupila o krok a začala mizet ve stínech. Její smích se rozplynul a svět se náhle zklidnil.

Křišťálový sloup praskl jako led a Elina se probudila. Když uviděla Tarana, slzy se jí zamžily v očích. „Věděla jsem, že přijdeš,“ zašeptala a objala ho.

Bludiště se začalo měnit. Ze zdí vyrůstaly květy a stromy, místo kamenů byly stezky poseté mechem a zlatými listy. Když dorazili k bráně, ta se sama otevřela, jako by věděla, že se konečně naplnil její účel.

Král Edon se rozplakal štěstím, když uviděl svou dceru naživu, a Taranovi před celým královstvím poděkoval za odvahu a lásku, kterou nesl v srdci. Nabídl mu místo dvorního rádce, ale Taran s úsměvem pověděl, že mu postačí místo v knihovně a dohlížet na zahrady, kde Elina ráda trávila čas.

Od toho dne už Morgra nikdy nepřišla. Bludiště se proměnilo ve zlatý háj, kde květiny šeptaly příběhy a děti si hrály mezi živými stromy. Brána zůstala – ne jako překážka, ale jako památka na časy, kdy statečnost malého srdce dokázala změnit osud celého království.