V hlubokém zeleném údolí, kde se květy se skláněly pod tíhou ranní rosy a zpěv ptáků zněl jako píseň kouzelných harf, ležela malá vesnička jménem Kopřivín. Vesnici lemoval temný les, kterému se většina obyvatel vyhýbala, protože se o něm povídalo, že v něm žije trol. Ale ne obyčejný trol – byl to trol Kořenoch, který měl zvláštní slabost pro koření.

Kořenoch nevycházel často ze svého doupěte, ale když ucítil sladkou vůni sušené bazalky, skořice či šafránu, nemohl odolat a vydal se blíž k lidským obydlím. Vesničané si tak čas od času všimli, že jim mizí kořeněná jídla z parapetů, kam je nechávali chladnout. Ale místo hněvu měli s trolem trpělivost – každý v Kopřivíně věděl, že i trolové mají hlad a slabost pro něco dobrého.

Jednoho dne se v lesích kolem Kopřivína roznesla podivná mlha. Byla hustá, modravě stříbrná a voněla po spáleném cukru. Lidé si šeptali, že se do oblasti přistěhoval čaroděj. A skutečně – hluboko uprostřed lesa, tam, kde se nikdy nedostalo světlo slunce, vyrostla věž z černého kamene. Nikdo nevěděl, odkud se čaroděj vzal, ale všem bylo brzy jasné, že jeho záměry nejsou přátelské.

Čaroděj Algar Sarvix, jak se nazýval, byl posedlý jednou jedinou věcí – chtěl najít a ovládnout magickou lampu, která prý dokáže splnit tři nejhlubší přání svého držitele. Lampa však byla ukrytá v jeskyni dávno zapečetěné a hlídané kouzelnými tvory. K jejímu otevření bylo potřeba směsi koření, která měla zvláštní alchymistickou povahu – a právě ta ho přivedla ke Kořenochovi.

Jednoho šedivého večera dorazil Kořenoch k vesnici, kde se ho děti, ač trochu bojácně, snažily pohostit miskou polévky s majoránkou. Ale když se trol chystal odejít zpět lesem, přepadlo ho mlhavo-stínové stvoření. Čaroděj ho neviditelnými okovy spoutal a odtáhl do své věže.

„Tvoje nosní dírky znají každé koření pod sluncem, bestie,“ zasyčel Sarvix. „Pomůžeš mi najít přísady pro směs, jež otevře Jeskyni lampy, nebo tě proměním v hromádku prachu.“

Kořenoch se pokusil bránit, ale čaroděj byl silný a jeho kouzla mocná. Věděl však, že pokud bude držet oči otevřené a hraje na čas, třeba se naskytne příležitost. A ta přišla nečekaně rychle.

Mezitím v Kopřivíně panoval neklid. Děti plakaly: „Kořenoch je pryč! Nezabrala by ho mlha čaroděje?“ Starosta vesnice svolal radu. Mezi přítomnými byl i malý odvážný kluk jménem Matěj, který měl tak bujnou představivost, že mu dospělí často nevěnovali pozornost.

„Já ho najdu,“ prohlásil Matěj. „Kořenoch je náš přítel. Měl jsem pro něj připravený pečený jablečný koláč se skořicí.“

A jak řekl, tak udělal. Vybaven pouzdrem s kořením od maminky, lucernou a starou mapou lesa se Matěj vydal na výpravu.

Les mu připadal temnější než kdy jindy. Tok potoka, který jindy zurčel, byl stěží slyšet skrz mlhu. Ale Matěj si zpíval, aby si dodal odvahy:

> „Skořice a hřebíček,
> projdu stínem i tmou,
> za přítelem, co je v nouzi,
> přejdu les čarovnou.“

Po třech dnech putování narazil na věž. Z úzkých okének vycházela podivná záře a Matěj zaslechl hromový smích. Srdce mu bušilo až v krku, ale pokračoval.

Zaklepal heslem: třikrát na kámen, dvakrát na dveře, a pak tři rychlé ťuky do vzduchu – jak ho učil dědeček, který kdysi taky toulal lesem.

Dveře se nasupeným vrzáním otevřely a Matěj vklouzl dovnitř. Po špičkách prošel chodbami, až zaslechl Kořenochův hluboký hlas:

„Černý pepř z dalekých ostrovů, špetka šafranu, sušená levandule…“

Stál tam trol, připoutaný kouzelnými řetězy, a vedle něj čaroděj, zaujatý přípravou směsi.

Matěj si všiml, že na podstavci vedle varného kotlíku září lampa. Musela to být ona! Zlatá, se smaragdovým víkem, jemně vibrující kouzlem, které se dalo cítit až do konečků vlasů.

V hlavě se mu rychle zrodil plán. Vytáhl ze sáčku skořici a hořčičné semínko, které maminka přibalila „pro případ potřeby“. Tiše došel ke kotlíku a šikovně vyměnil Kořenochem nadiktovanou směs za vlastní „Matějovu dobrůtku“. Pak ustoupil zpět do stínu.

Sarvix nic netuše do směsi foukl a odříkal kouzlo. Místo očekávaného třesku a otevření jeskyně se kotlík začal třást, zasyčel a – vybuchl ve spršce růžových bublin a vonného kouře. Čaroděj se zapotácel, omámen vůní koření, a na okamžik omdlel.

Matěj se přihnal k lampě, popadl ji a třel. Zevnitř vyletěla zlatá mlha, která se proměnila v podivnou bytost se špičatými uši. Nebyl to žádný duch ani klasický džin – spíš pradávný strážce lampy.

„Máš tři přání, malý smělče,“ promluvil zvučně.

Matěj nezaváhal:

„První: Chci, aby Kořenoch byl volný a v bezpečí!
Druhé: Ať je Sarvix navždy uvězněn ve své věži, aby už neškodil!
Třetí: Ať lampu nemůže nikdy zneužít žádný zlý tvor!“

Strážce přikývl a luskl prsty. Kouzelný třesk umlčel čaroděje, okovy se rozpadly a trol se s hlasitým odfrknutím zvedl.

„Matěji,“ zahřímal dojatě Kořenoch, „máš srdce větší než celý tento les!“

Cestou zpátky do vesnice mu trol nesl Matěje na ramenou jako hrdinu. Vesničané se radovali, slavili a od té chvíle už nikdo netrpěl nedostatkem koření – Kořenoch se totiž stal hlídačem políček a zahrad, staral se o bylinky a učil děti, jak se pěstuje šalvěj či jaké kouzlo se skrývá v bobkovém listu.

A lampu? Matěj ji vrátil zpět do jeskyně, kterou pomohl znovu zapečetit. Ale po cestě si jednou přičichl k otvoru víčka – jen tak – a usmál se, protože ucítil vůni skořice a domova.