Za dávných časů, kdy lesy byly hustší a řeky modřejší než dnes, žila uprostřed kouzelnického pohoří stará čarodějka jménem Zorina. Nebyla to čarodějka zlá, ale ani úplně hodná. Měla ráda samotu, knihy zaklínadel a svůj lesní domek, s okny obrácenými na východ, aby jí ranní slunce mohlo každého dne pohladit po tváři.

Zorina milovala zlato. Ne proto, aby ho ukazovala, chlubila se jím nebo ho měnila za jídlo a šaty, ale protože ve zlatě viděla kouzlo samo. Tvrdila, že každá zlatá mince v sobě ukrývá příběh, každý zlatý prach šepot dávné magie. A tak jej sbírala—ze skalních trhlin, z pavučinových měšců, z pramínků zakletých potůčků. Měla jednu truhlici, kterou nikdy nikomu neukázala, ani havranovi Brknovi, který ji doprovázel skoro všude.

Jednoho dne, když se vydala do Hluchého kaňonu hledat mech zářitel, zaslechla v křoví slabé zavrzání. Otočila se a spatřila malou lišku. Nebylo na ní nic obyčejného – srst měla tak jasně zrzavou, až to vypadalo, že hoří, a oči jí planuly jako dvě jantarové svíčky.

„Zdáš se mi zvláštní, liško,“ pronesla Zorina a natáhla k ní ruku.

Liška jí neuhla, ba naopak se přiblížila a lidským hlasem řekla: „Jsem ne-liška. Jsem proměněný vílák jménem Mian. A mám tě prosbu, čarodějko.“

Zorina překvapením zalapala po dechu. Mluvící zvíře nebyla vzácnost, ale vílák proměněný ve zvíře? To už bylo něco jiného.

„Pověz tedy, Miane, co ode mě žádáš?“

Mian si sedl a ocas mu poskakoval na jehličí. „Byl jsem zaklet zlým čarodějem Kadoronem, když jsem bránil svou vílí louku. Ten ukradl z posvátného kruhu Zlatou hvězdu – prastarý kámen, který drží vílí magii živou. Ukryl ji hluboko do své věže za železnou horou. Bez ní víly slábnou, zem vadne a já zůstanu věčně liškou.“

Zorina chvíli přemýšlela. Nebylo to poprvé, co slyšela jméno Kadoron. Kdysi byl jejím učedníkem, než se obrátil ke stinné magii. A přece v ní zůstával kousek soucitu. A snad, jen snad, i touha po větším kouzelnickém dobrodružství.

„Pomohu ti, Miane,“ odpověděla nakonec. „Ale budeš-li lhát, změním tě v žížalu a zasadím tě pod kopřivy.“

Mian se uklonil, jak nejlépe mohl ve své liščí podobě.

Za úsvitu se vydali na cestu. Zorina vzala s sebou pár důležitých lahviček, kouzelný prach a svou nejoblíbenější hůl ze dřeva březového, kterou si sama vyřezala. Mian, ač liška, byl rychlý a obratný průvodce. Vedl ji ospalými pasekami, mlžnými lesy a bludišťovými trávníky. Cestu jim křížila jezerní víla, která vyměnila přechod přes hladinu za pár kapek měsíční rosy, a taky stádo dvounohých jelenů, kteří si s nimi chtěli hrát hru Ticho-na-tři-větry.

Když došli až k železné hoře, nebe ztemnělo a vzduch měl železitý pach. Věž Kadorona stála na vrcholu jako zubatý trn, šedá a studená. Okolo ní byla pole popela, v nichž rostly jen květy smutku – jedovaté rostliny, které svými výdechy uspávaly. Zorina vytáhla škapulíř se semínky smíchu, rozdrtila je a rozházela před sebe. Ihned kolem začal zpívat hmyzí chór a květy smutku se zavřely jako překvapené oči.

U základů věže se zjevila brána, před níž stojí kamenný drak.

„Strážce,“ zasyčel Mian.

„Tak staré kouzlo,“ zamumlala Zorina. „A přece stále působivé.“

Zvedla hůl a šeptala: „Kameni, ty jsi paměť. Kosti hlíny, procitni.“

Drak se pohnul – skřípot jako střepy – a otevřel jedno kamenné oko.

„Znáš heslo?“ zavrčel.

„Za staré srdce a ještě starší duši,“ odvětila Zorina.

Drak se uklonil a brána se otevřela. Mianovou srstí projel záchvěv. Uvnitř byla tma, v níž se hýbaly stíny bez těl.

„Pozor na stěny,“ varoval Mian. „Kadoron je dělá živé. Mluví a lžou.“

V pravém rohu se po nich natáhla tenká, prstovitá větev, šeptající hlasem staré přítelkyně: „Zorino, vrať se. Tohle není tvá válka.“

Ale čarodějka věděla, že stěnám se nevěří. Zapálila lucernu z leknínových listů a pára, která z ní vyšla, ukázala správnou cestu.

Na vrcholu věže našli Kadorona. Nebyl to ten čaroděj, kterého Zorina kdysi znávala. Oči měl šedé jak popel, dlouhé prsty zčernalé sírou a na hlavě korunu ze zlomených zaříkadel.

„Přišla jsi, Zorino,“ ušklíbl se. „Pro ztracený les?“

„Pro naději,“ odpověděla tiše. „A pro spravedlnost.“

Rozpoutal se souboj, který rozvibroval kámen. Kouzla syčela, hůl sekaná hůlkou, deště světla a temných hadů se střídaly. Mian mezitím běhal kolem a hledal Zlatou hvězdu. Nakonec ji našel v průzračné kopuli na podstavci z dračí kože.

Vběhl do bitvy a chytil kámen zuby. Jakmile se ho dotkl, zablesklo se, a liška se začala měnit. Srst mu přecházela do zelenavě zlaté, nožky se prodlužovaly a tvář získala rysy mladého víláka v hábitu z listí a rosy.

Kadoron, oslabený vlastní pýchou, padl na kolena. Jeho magie se rozpadla v prach. Zorina naposledy namířila hůl a šeptla: „Spi v čase, dokud ticho nepromluví.“ A on se rozplynul jako dým.

S Mianem v bezpečí a Zlatou hvězdou v ruce opustili věž. Cestou zpět květiny smutku rozkvetly v radosti, jezerní víla poslala zpěv a dvounozí jeleni tančili tak, že se pohnul sám les.

Na vílí louce byl Mian uvítán jako hrdina. Víly zpívaly, motýli hráli na křídla a každý strom se poklonil. Zlatá hvězda se vrátila do kruhu a svět se zachvěl radostí.

Zorina se usmála. Měla v kapse hrst zlatého prachu—ten nejlepší druh, protože byl darovaný vděčností.

Od toho dne se čarodějka častěji smála, její truhla s poklady zůstala napůl otevřená a havran Brkno měl konečně koho napodobovat, protože přítel Mian se občas proměnil zpět v lišku, aby spolu mohli pobíhat po lese. A i když dál hledala své kouzelné ingredience, srdce jí hřálo nové teplo—přátelství, které našla tam, kde ho nejmíň čekala.